Na jaře před dvěma lety přišel koronavirus a běžná osobní logopedická setkání nebyla možná. Jak jste to řešila?
Bylo to velmi hektické. Ze dne na den jsem najednou musela opustit ambulanci a přesunout se domů. Nejdříve jsem nemohla pracovat vůbec, takže terapie přibližně první dva týdny nebyly. Nakonec jsem se s klienty začala spojovat přes komunikační platformy, abych s nimi neztratila kontakt úplně.
Jak online terapie vypadala?
Hodně se toho oproti normálu změnilo. Setkání se zkrátila ze třiceti až šedesáti minut na čtvrt hodiny, protože děti déle neudržely u obrazovky pozornost. Vlastně to nebyly ani terapie, spíše rozhovory. Především jsem zjišťovala, jak doma rodiče s dětmi postupují.
Snažila jsem se jim poradit a pomoci, případně ukázat něco nového. Veškerý obrazový materiál jsem musela přesunout do počítače a naučit se ho sdílet přes obrazovku. Většina ostatních pomůcek zůstala zapovězená. Bylo to velmi náročné.
Poruch řeči přibývá, ale tablety za to nemohou. Děti často přijdou pozdě |
Proč při online terapiích nešly využívat logopedické pomůcky?
Chyběl osobní kontakt. Například na rozvoj sluchu mám v ordinaci sluchové pexeso. Funguje na způsob běžného pexesa, ale místo obrázků se hledají správně dvojice zvuků. Při vyvozování hlásek se často hrají stolní hry s kostkami a figurkami.
Existují i stimulační pomůcky jako je rotavibrátor, který se vkládá dítěti do pusy. Přístroj po zapnutí vysílá vibrace a pomáhá vyvodit hlásku R. Všechny tyto pomůcky a mnohé další mám fyzicky u sebe v ambulanci a k jejich použití musím být s dítětem v jedné místnosti.
Co pro vás bylo na distanční terapii nejnáročnější?
Udržet pozornost dětí, obzvlášť těch hyperaktivních. Takhle na dálku nějakou dobu trvá, než se s klientem naladím na stejnou vlnu, pak až můžeme pořádně začít. S některými jsem se k samotné terapii v podstatě ani nedostala, protože než jsme si na sebe zvykli, tak už bylo dítě nepozorné.
Právě hyperaktivní děti bylo nejobtížnější u obrazovky udržet, po chvíli začaly poskakovat a odbíhat a už jsme nic neudělali. Pozitivní na tom bylo, že jsem se s některými klienty mohla setkávat častěji než jednou za měsíc.
Jak je možné, že jste některé klienty mohla vídat častěji?
Bylo to především proto, že ne všichni rodiče o online terapie měli zájem a s úbytkem klientů narostly časové možnosti. Zároveň jejich místa nemohli zaplňovat žádní noví, takže jsem děti viděla místo jednou měsíčně, alespoň dvakrát.
Zuzana Půstová
|
Byla terapie alespoň u klientů, které jste vídala častěji, efektivnější?
Online terapie byla celkově spíše nástrojem. Určitě prospělo, že jsem se s dětmi viděla, ale žádný zásadní posun k úspěšnému ukončení u většiny z nich nenastal. Na druhou stranu se jejich stav alespoň nezhoršil. Když ale dítě sedí proti mně v ordinaci tak vidím, jak pracuje a mohu na to i já lépe reagovat. Doma se klient přeci jenom cítí jinak, než když je se mnou osobně. Méně se soustředí, dříve ztratí pozornost, chybí mu pomůcky.
Říkáte, že nepřicházeli noví klienti, přitom podle statistik dětí s řečovou vadou stále přibývá.
Ano, to se určitě nezměnilo, pořád mám velký počet dětí takzvaně na čekačce, protože na ně nemám v ordinaci kapacitu. Pro zahájení účinné terapie je ale zapotřebí provést diagnostiku, kterou jsem já v onlinu nedělala, moc si to ani nedokážu představit.
Přeci jenom při tom vstupním vyšetření je třeba postupovat opravdu důkladně, aby byla správně stanovená forma řečové vady, a to na dálku nešlo. Nejenže výsledek takové diagnostiky by byl nepřesný. Zároveň to pojišťovny v distanční podobě vůbec nehradí, takže bych musela vše dělat zadarmo.
Proč na dálku nejde provést důkladnou diagnostiku?
V běžném režimu potřebuji na vstupní vyšetření většinou hodinu. Hodně se při něm střídají aktivity. Vyšetřit se kromě výslovnosti musí také porozumění řeči, sluch, zrak, motorika nebo lateralita. Mám k tomu standardizované materiály, které s dítětem musím projít. Nejen, že dítě za počítačem určitě nebude hodinu sedět a soustředit se. Zároveň těžko vyšetřím sluch, nedokážu například posoudit, zda dítě nepřesně slyší kvůli špatnému připojení nebo kvůli tomu, že má opravdu problém s porozuměním.
Při posouzení řeči se dají některé nedostatky také lehce přeslechnout. Třeba správnost sykavek se přes reproduktor velmi špatně posuzuje, kvůli šumu z reproduktorů. Když to shrnu, já osobně si myslím, že online diagnostika by byla extrémně nepřesná, což by se mohlo promítnou i do terapeutického plánu.
Zmínila jste, že ne všichni rodiče měli o online terapie zájem. Znamená to, že jste s některými dětmi ztratila kontakt úplně?
Přesně tak. Některé děti se mi nevrátily třeba vůbec, tudíž u nich terapie zůstala nedokončená. Jiné se momentálně vrací po těch dvou letech, s těmi pak navazuji tam, kde jsme před pandemií skončili.
Jsou i takové případy, kde v podstatě začínáme znovu od začátku, protože se úroveň řeči vrátila zpátky, kvůli té dlouhé pauze. Musím se přiznat, že i proto nejsem vůbec velkým zastáncem distanční logopedie.
Logopedie nejde dělat na dálku u každého, říkají specialisté |
V čem kromě ztráty kontaktu s klienty je podle vás online terapie nevyhovující?
V posledních letech se bavíme o rostoucím počtu logopedických pacientů. Jedná se především o děti a není tajemstvím, že tomuto nárůstu řečových vad velmi napomáhá fakt, že děti tráví většinu času u obrazovek. Nečte se jim, nehrají si venku. Komunikaci s rodiči i vrstevníky v posledních letech hodně nahrazují virtuální kamarádi, počítačové hry a videa.
Proto bylo i mojí logopedickou tendencí zdůrazňovat rodičům, aby děti od počítačů a tabletů odváděli a nutili je žít více v reálném světě. V době pandemie jsme je ale museli nahnat zpátky k obrazovkám. Netrávily u nich jen volný čas, ale téměř celé dny. Nedostatek kontaktu měl navíc dopad nejen na jejich komunikační schopnosti, ale také na psychiku, která ovlivňuje celkový vývoj.
Co tím myslíte?
Mám pár dětí, které musejí podstupovat psychoterapii v důsledku deprivace a neustálého pobytu v uzavřeném prostoru. Některé dokonce začaly brát léky. U těch dětí se pak samozřejmě náprava řečové vady odsouvá na druhou kolej. K logopedickým terapiím se totiž přidávají návštěvy dalších zdravotnických zařízení jako jsou psychologové nebo psychiatři. Logicky se duševní zdraví dětí stává prioritou.
Jak u vás vlastně vypadá terapie, pokud neplatí protipandemická opatření?
Dítě přichází do ambulance s rodičem a já s ním individuálně pracuji. Při prvním setkání vždy děláme vstupní vyšetření. Na základě výsledků určím diagnózu, a následně stanovuji terapeutický plán. Dítě pak dochází pravidelně jednou za měsíc na půlhodinová až hodinová sezení.
Při terapiích pracuji s nejrůznějšími pomůckami, především jsou to hračky, obrázky a další výukové materiály. Velmi oblíbené je například už zmíněné sluchové pexeso.
Koronavirová logopedieLogopedie je obor zabývající se nápravou řečových vad u lidí všech věkových kategorií, nejčastěji se však jedná o děti v předškolním věku, kterých meziročně stále přibývá. Za běžného režimu se uskutečňuje v rámci osobního setkání ve škole nebo logopedické ambulanci. Při koronavirové pandemii mohla být od března roku 2020 péče poskytovaná pouze distančně. |
Dá se tedy podle vás z dlouhodobého hlediska online terapie považovat za plnohodnotnou náhradu běžného logopedického setkávání?
Jenom online terapie určitě ne. Já bych ji popsala spíše jako udržovací nástroj nebo doplněk, který se dá navíc využít pouze k lehčím diagnózám a na určitý čas. Měla jsem tu například dítě se zánětem kyčlí nebo leukémií. Takoví klienti se osobně dostaví jen těžko.
V těchto případech je distanční terapie vítaná. Pořád ale narážím na to, že to osobní kontakt stoprocentně nenahradí. Proto už teď téměř nikoho, kdo by u mě podstupoval online terapie nemám. Většina volí osobní setkávání a já jsem za to ráda. Myslím si, že i rodiče vycítili, že to je mnohem efektivnější, pokud se chtějí s terapií u svých dětí posunout ke zdárnému konci.
Dokázala byste už nyní popsat nějaké konkrétní dopady na řeč dětí, které se projevují v důsledku koronavirové pandemie?
Online podoba vlastně celého života, která se poslední dva roky s nějakými krátkými přestávkami v Česku odehrávala, samozřejmě děti ochudila především o mezilidský kontakt.
Zavřené školky i školy způsobily, že dětem chyběl nejen styk s vrstevníky, ale i mluvní vzor běžně zprostředkovávaný například učiteli. Řeč se proto u dětí obecně rozvíjí pomaleji. Zároveň se začíná více objevovat horší obratnost, co se týče vyjadřování dětí. Z konkrétních diagnóz pozoruji největší nárůst opožděného vývoje řeči. Jednou z jeho příčin je právě nedostatečný mezilidský kontakt a s tím spojený nedostatek komunikace dětí po dobu pandemie.
