Listopad ´89 z okna na Václaváku

Na našem okně na Václaváku se vždycky krásně sedělo. Mělo šest skleněných tabulí, meziokenní prostor a dalších šest tabulí. Dala se tam dát deka a mohlo se sedět, dívat se do světa a snít. Před osmnácti lety jsme do okna strčili magnetofon Aiwa a spustili nahrávání...

Sledovat demonstrace z okna chodily do pražského bytu desítky lidí. | foto: Profimedia.cz

Jako kluk jsem byl vždycky pyšný na to, že bydlíme na Václaváku. Ve středu Prahy, středu republiky, středu Evropy. Alespoň jsme tomu středu našeho světa věřili.

A naše okno na Václavák bylo takovým oknem do světa. Když opadl ruch tramvají, autobusů a aut, slyšeli jsme z ulice šoupání nohou po dohladka vyhlazených dlaždicích, pod námi proudily cizokrajné davy, zalétaly k nám útržky hlasů v různých jazycích. A ty vůně! Znáte, jak voní sluncem rozpálený kámen města promísený pachy aut a nad ním se vznáší omamná vůně kvetoucích lip? A jak do okna voněl stánek s buřtama! Stačilo jen seběhnout v bačkorách a za 3,60 Kčs se v okně pomět.

Z okna jsme mohli sledovat i chod dějin. Pestrobarevné průvody na Prvního máje, ruské tanky s posádkami, oslavy porážky alespoň jejich hokejistů, pohled na závěr dramatu oběti Jana Zajíce, střety demonstrantů s esenbáky...

A samozřejmě listopadové demonstrace. Naše okno se v té době otevřelo pro přátele, známé i neznámé. Vmačklí na okenním parapetu, za nimi ve druhé řadě a na našem vestavěném patru jako na galerii, jsme běžně napočítali dvacet lidí.

Kamarád přinesl obrovskou vlajku, kterou jsme spustili přes dvě patra. I domovní důvěrník nám později děkoval, že jsme zachránili čest domu.

V listopadu jsme prostě neodolali a na okno strčili magnetofon Aiwa a začali nahrávat. Akustika byla různá, někdy se technikům celé náměstí ozvučit nepodařilo. I po letech je z nahrávky slyšet to nadšení, ale i porozumění... Třeba když Václav Malý vyzývá lidi, namačkané jako sardinky, aby uvolnili místo pro sanitku (audio si poslechněte zde). Ten kompaktní dav se pomalu - jako zázrakem - rozevřel. Z naší perspektivy neopakovatelná podívaná.

Pro bydlení a náš obyčejný život na Václaváku ale dějinné události přinášely i komplikace. V srpnu 1968 jsme v domě měli prostřelená okna. V některých obdobích nás esenbáci nepustili na náměstí bez občanky. V listopadu jsme měli co dělat, abychom se - byť jen stovku metrů - protlačili davem. Prostě to nešlo. Museli jsme si nadejít, nechat se vcucnout a dovláčet davem až před náš dům. Ale doba to byla přesto krásná!