Petr Miller Jediné, co máme, je relativní svoboda slova
Petr Miller pracoval 30 let jako kovář v ČKD a na podporu sametové revoluce vedl 23. listopadu 1989 dělnický průvod na Václavské náměstí. Po převratu se stal ministrem práce a sociálních věcí Československé federální vlády a poté poslancem za Občanské fórum. Nyní je v penzi, žije v Praze.
Já jsem do 17. listopadu a následujících událostí nevkládal žádné naděje ani ambice. Jako člověk, který nebyl v disentu a patřil k takové té dělnické aristokracii v ČKD jsem neusiloval o žádné velké změny. Ani jsem si mnoho nesliboval, snad jen to, že nebudu mít nad sebou poručníky. Ale po roce 1986 už to tak ani moc nebylo. Po návštěvě Gorbačova se to podle mě hodně uvolnilo.
Mladí to dnes vidí jinak, protože mají informace o revoluci z druhé ruky. V 80. letech už tady opravdu nebyli žádní dělníci trpící ve fabrikách ani nedostatek zboží. Já sám jsem měl dvě auta, po téhle stránce nemůžu říct, že by ten režim potřeboval nutně změnit. Situace, jaká je dnes, přinesla řadě lidí značné rozčarování. Politika, která se dělá v revoluční době, je samozřejmě o tom, že požadavky se splní jen někomu. Lidem se žije určitě lépe v tom, že si všichni můžeme na cokoli zanadávat a můžeme cestovat, pokud na to máme. Vytváří se jiná třída bohatých a privilegovaných, vidíte to třeba na soudních rozhodnutích. Celá společnost se diferencovala na základě peněz, což dřív nebylo. Smysl pro kolektiv, to všechno vymizelo. Jediné, co máme, je relativní svoboda slova.
Jan Ruml V tom zmatku neměli všichni rovné příležitosti
Jan Ruml podepsal Chartu 77 a angažoval se v 80. letech v Hnutí za občanskou svobodu. Spoluzakládal Lidové noviny a týdeník Respekt, po revoluci se stal náměstkem ministra vnitra v ČSFR, v 90. letech působil jako ministr vnitra. Založil Unii svobody. Nyní je ředitelem bezpečnostní firmy.
Já žádnou skepsí nad pětadvacetiletými výsledky sametové revoluce necítím. Já jsem si jen představoval, že budeme trošku pokornější a že vydáme nějaké svoje svědectví o době komunismu. Nicméně to se asi nestalo.
Je třeba si uvědomit, že lidé museli zcela zásadně změnit svůj způsob života. Tehdy byl téměř každý zaměstnancem státu, dnes se 80 procent lidí živí v privátním sektoru. Myslím, že všichni museli projít obrovskou proměnou a stali se subjektem svého vlastního rozhodování. Lidé se museli naučit využívat svobody, kterou mají k dispozici, a důležité je to, že lidé se stali aktivními občany, kteří působí ve veřejné sféře a vytvářejí různá společenství, která jsou kontrolním mechanismem parlamentní demokracie. Co se nepovedlo, že stát v tomto lidem vůbec nijak nepomáhá a naopak mnohdy jim škodí.
V porevolučním zmatku neměli všichni rovné příležitosti k tomu zapojit se do veřejného života a do nově vznikající privátní sféry a stát jim neumožnil rovné startovní podmínky. To cítí lidé jako křivdu a nespravedlnost a já se jim nedivím.
Lída Rakušanová Povedl se nám vstup do EU a NATO. Ale...
Lída Rakušanová pracovala od roku 1977 v domácí redakci československého oddělení Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Od roku 1995 pracuje jako novinářka na volné noze a spolupracuje zejména s Českým rozhlasem, kde působí jako komentátorka.
Mně se splnilo všechno, co jsem očekávala, protože jsem nečekala nic jiného, než aby tahle země dostala šanci se sebou udělat to, co jsou její obyvatelé schopni. A že to dopadlo, jak teď vidíme, to souvisí jen s tím, že jsme asi nebyli schopní ničeho lepšího.
Určitě se nám povedl vstup do Evropské unie a vstup do NATO, protože tím pádem jsme zakotvili v určitých strukturách, které jsou pozitivní z hlediska geopolitické situace. Nepovedlo se nám, že ani v jednom uskupení nejsme s nadšením, nebo aspoň spokojení.
Jaromír Bosák Zákony se v 90. letech psaly na míru
Jaromír Bosák se jako student Fakulty žurnalistiky UK účastnil demonstrací na Národní třídě. Po revoluci se uchytil v rádiu Bonton a o dva roky později se stal redaktorem sportu v České televizi. Je jedním z nejpopulárnějších českých sportovních komentátorů a milovníkem golfu.
V prvních listopadových dnech byly naše představy strašně zmatené. Absolutně jsme věděli, co nechceme. Pak přišla otázka, jak by to mohlo a mělo vypadat dál a následující kroky šly tak rychle za sebou, až mě to kolikrát zaskočilo. Chtěli jsme žít podle sebe, a ne podle toho, co nám někdo nadiktuje. Myslím, že požadavek svobody byl absolutně prioritní, ať ve smyslu cestování, vyjadřování, vyznání, nebo možnosti studovat. Ekonomické věci a myšlenky na to, jak se budu mít, to nás v tu chvíli vůbec nezajímalo, protože jsme v té době cítili velký étos změny: že ta zhůvěřilost komunistická, co tu vládla 40 let, jde do pekla, kam patří, a že můžeme svůj život žít, jak se nám líbí.
To, že se nahoru postupem času velmi často dostávali křiví a špatní lidé, lidé nehodní toho, aby fungovali třeba v tuhle chvíli jako prezidenti nebo ministři, to je daň demokracie. Co se nepovedlo, je, že nově nastavené ekonomické modely byly vyprázdněné ve smyslu morálky nebo etiky a v mnoha případech zákona. V 90. letech se vytvářely zákony na míru určitým lidem, aby z toho mohli mít profit. Holt jsme si to mohli trochu lépe pohlídat. Když ale pořád poslouchám někoho mluvit o starých časech, jak se měl lépe, tak bych mu doporučil, ať si přečte nedávný rozhovor v Lidových novinách s Jakešem, ať vidí, co by tady měl do dneška.
Monika Pajerová Revoluce byla příliš rychlá, improvizovali jsme
Jako reprezentantka Svazu socialistické mládeže připravovala studentskou demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově. Od roku 1990 pracovala na ministerstvu zahraniční a působila jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Paříži. Nyní je předsedkyní občanského sdružení ANO pro Evropu.
My studenti jsme naivně očekávali svobodu a demokracii, aniž bychom přesně věděli, co to bude znamenat. Když jsme začali chodit na demonstrace v roce 1988, tak nám bylo přes dvacet a chtěli jsme hlavně poslouchat muziku, jakou chceme a chodit na koncerty, které nám pořád zakazovali.
Strašně jsme chtěli cestovat, pro nás ten pocit, že jsme v jednom velkém táboře doslova obehnaném dráty s elektrickým napětím, a že se na hranicích opravdu střílí lidi, to pro nás bylo hrozné pomyšlení. Čekali jsme, že se něco začne dít až tak o dva měsíce později, na Palachův týden, na ten jsme se připravovali, ale najednou jsem se ocitla toho 17. listopadu před 50 tisíci lidmi. To nás zaskočilo a myslím, že i disidenty a lidi z Charty to zaskočilo úplně. Proto se pak dělo všechno hrozně rychle a ani opozice neměla připravený žádný program.
Řekla bych, že dnes to podle toho vypadá, že ze začátku i teď těch 25 let jsme vlastně všichni museli improvizovat. To vytvořilo prostor pro lidi, jako je Václav Klaus nebo Miloš Zeman, které jsme od té doby nesetřásli. Teď se k nim připojil ještě Andrej Babiš, to je úplná tragédie. Člověk, který byl ve strukturách, proti kterým jsme bojovali a kde získal kontakty a peníze, ten nám teď tady bude vyprávět o demokracii. Tihle lidi jsou schopní nás odvléci zase směrem na východ, a to je jediné, na co Putin čeká, na pátou kolonu ve střední Evropě, ze které mu zas někdo bude psát o pomoc.
Pavel Žáček 25 let je na transformaci společnosti málo
Pavel Žáček spoluorganizoval v roce 1989 studentské demonstrace a předsedal stávkovému výboru Fakulty žurnalistiky UK. Po revoluci vedl čtrnáctideník Studentské listy, od roku 1993 pracoval na Úřadu pro vyšetřování režimů komunismu. V roce 2008 založil Ústav pro studium totalitních režimů. Pracuje jako poradce náměstka ministra obrany pro paměťovou agendu, letos kandidoval do senátních voleb.
Tehdy jsem nevěřil, že jsme v situaci, kdy dokážeme zažehnout společnost a že dojde ke zvratu. Patřil jsem k radikálnějšímu křídlu studentů a věděli jsme, že je nutné něco udělat, ale netušil jsem, jestli se nám podaří ovlivnit i ostatní.
Očekávání byla poměrně malá, já jsem byl skeptik, ale zároveň bylo jasné, že do té demonstrace musíme jít, i kdyby nás tam měli zabít. Jak jsme získávali podporu, tak i naděje rostly. Když jsme pak založili Studentské noviny jako nejradikálnější polistopadové médium a začali řešit celospolečenská témata, tak jsme najednou měli pocit, že můžeme cokoli. Řada věcí se po převratu podařila, ale neumíme si to přiznat a pochválit se.
Nepodařilo se nám vyrovnání s minulostí a nelezení pravdy o minulém režimu. Naše společnost je vedená vlnami ode zdi ke zdi. I teď tu máme pocit, že bychom se měli pohybovat revolučními kroky namísto evolučními. V 90. letech jsme si vytvořili představu, že jsme lepší, než jsme byli a teď čekáme, že změny přijdou samy a rychle. Z pohledu historické zkušenost a fungování politických stran je ale 25 let strašně málo. Minulý režim nás rozežral jako kyselina a občanská aktivita neexistovala. Stále se málo lidí zapojuje do veřejného dění a u řady z nich to končí u kritiky. Transformovat naše vědomí a zkušenost, na to je čtvrtstoletí málo.
