Jsem Lucie, je mi 26 let a mám sluchové postižení, se kterým mi ale pomáhá kochleární implantát, díky němuž slyším. Vystudovala jsem vysokou školu se zaměřením na personalistiku, v oboru jsem ale nikdy nepracovala. Žiji sama v krajském městě v podnájmu a mám přiznaný 1. stupeň invalidity, na který pobírám invalidní důchod 7 200 korun měsíčně. Zároveň mě finančně podporují rodiče, takže moje měsíční příjmy se pohybují kolem 9 200 korun. Chci sobě a svým blízkým dokázat, že zvládnu normální práci, zároveň se ale bojím nepochopení.
Tak vypadá popis postavy, se kterou jsem si na workshopu agentury STEM vyzkoušela, jak funguje trh práce pro lidi, kteří mají postižení, a jakým problémům čelí. Jako Lucie mám tři možnosti, jak si najít zaměstnání. Mohu se obrátit na úřad práce nebo zkusit štěstí na chráněném či volném pracovním trhu. Volím poslední možnost. Ve hře dostanu fiktivní inzeráty a odpovídám na nabídku práce administrativní pracovnice. Jde o plný úvazek, na kterém by si Lucie vydělávala 25 tisíc měsíčně, zároveň jde o práci, kterou by se svým postižením zvládla.
„Jak si představujete plnit tuto pracovní pozici se svým postižením? Můžeme vás reálně pojmout jako plnohodnotného člena týmu? Máme tu i zdravé uchazeče, proč bychom měli zvolit právě vás? “ ptá se mě analytička agentury STEM Kateřina Duspivová v roli personalistky.
Mluví se tu jinak. Místo, kde lidé s mentálním postižením nejsou přítěží |
Chvíli se snažím vysvětlovat, že práci zvládnu. Když se mě ale zeptá, zda můžu zaručit, že se moje postižení nebude v budoucnu nějak zhoršovat, chvíli mlčím. Vím totiž, že buď budu lhát, nebo budu upřímná, a snížím tak svou šanci práci dostat.
Cítím se poníženě a nevím, jak odpovídat. „S takovými dotazy se lidé s postižením setkávají. Správně by se jich na pohovoru nikdo neměl ptát, ale realita je jiná,“ říká Duspivová. „Řada lidí s postižením se zpočátku snaží svůj handicap skrývat a zaměstnavateli se o něm zmíní až později,“ dodává její kolegyně Kateřina Broža.
Ponížení hned na začátku
S tím, že lidé s postižením musí během pohovorů čelit nevhodným dotazům, má zkušenosti i vedoucí sociální rehabilitace Kamila Rumlová z neziskové organizace Tichý svět. Ten pomáhá lidem se sluchovým postižením i s hledáním zaměstnání.
„Jsou věty, které velmi ubližují, například: „To byste nezvládl přijít na pohovor sám? Když nezvládnete přijít sám na pohovor, jak zvládnete u nás pracovat? “ S tím se naši klienti setkávají v některých případech, když na pohovor přijdou s pracovníkem sociální služby, který jim pomáhá zorientovat se v situaci, nebo když s sebou mají tlumočníka,“ popisuje Rumlová.
Dodává, že v takovém případě se klient už na začátku pohovoru cítí poníženě.
Masérka i zahradník. Postižení se díky organizaci zapojují do práce |
„To je, jako by se vozíčkáře někdo zeptal, proč má vozík. Pro lidi se sluchovým postižením je tlumočník často důležitou součástí komunikace,“ vysvětluje.
Stačí jedna stížnost
Personalistka mi nakonec řekne, že mě vezmou. Téměř na konci pohovoru ještě házím kostkou a podle čísla zjistím, zda můj nástup do práce neovlivní faktor náhody. Trojka – váš zdravotní stav se zhoršil. „To ve většině případů znamená, že uchazeči pak zavolají a řeknou, že nemohou kvůli zdravotnímu stavu nastoupit. Není to nic zase tak neobvyklého,“ říká Duspivová.
Často podle ní může jít o jiné zdravotní potíže, které se netýkají přímo hlavního handicapu. „Invalidní důchod se váže k tomu nejzávažnějšímu, co člověku je. Takže ve vašem případě se k potížím se sluchem může přidat ještě třeba chronická bolest zad,“ vysvětluje Broža.
Se zhoršeným zdravím pokračuji na úřad práce, kde si vybírám z dalších inzerátů. Vzhledem ke zdravotním problémů je pro mě většina nabídek nepřijatelná, další jsou zase za velmi nízký plat. Nakonec zvolím pozici správce e-shopu, kterou mohu dělat z domova. Jde ale jen o poloviční úvazek, takže si mohu vydělat přibližně pouze 13 500 korun. Ale konečně mám alespoň nějakou práci.
Klienti s postižením zabydlí tři domácnosti, asistentům uleví zvedací systém |
„Teď přichází lékařská posudková služba,“ říká Broža s tím, že komise zhodnotí, zda se třeba naše postižení nezlepšilo natolik, že bychom mohli přijít o invalidní důchod. „I to se stává. Nejčastěji k tomu dochází na základě toho, že lidi s postižením někdo nahlásí. Třeba soused má pocit, že i přes problémy s nohama skáčete jako zajíc, a tedy zneužíváte invalidní důchod,“ říká Broža.
Dodává, že komise musí přezkoumat každou stížnost. Zároveň ale posuzuje stupeň invalidity na základě lékařského posudku a s pacientem se osobně nesetká. „Takže hodně záleží, který lékař ho napíše a jak pečlivě,“ vysvětluje.
Neviditelní a nedocenění lidé
Více než polovina Čechů si podle průzkumu STEM pod pojmem „osoba se zdravotním postižením“ (OZP) představí člověka s těžkým, na první pohled viditelným handicapem. Typicky například vozíčkáře. Data České správy sociálního zabezpečení, která má invalidní důchody na starosti, ale ukazují, že příjemci invalidního důchodu mají v řadě případů málo viditelná zdravotní omezení.
Duspivová upozorňuje, že postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce ovlivňuje i to, že mají zhoršený přístup ke vzdělání. „U více než pětiny lidí se zdravotním postižením ovlivnil jejich vzdělávací dráhu a rozhodování o typu vzdělání jejich zdravotní stav nebo nedostatek jiných příležitostí. Česko tak plýtvá možnými talenty,“ uvedla.
Násilí, o kterém se mlčí. Nadávky i kopance zažijí až tři čtvrtiny postižených |
Lidé se zdravotním postižením dosahují nejen průměrně nižšího vzdělání než lidé bez něj, ale podle dat z Informačního systému o průměrném výdělku spravovaném ministerstvem práce jsou na konkrétní pozici odměňování nižší mzdou než ostatní.
