Bylo to před maškarním plesem v klubu na Jungmannově náměstí, kde se za komunismu scházela pražská LGBT komunita. Zochow se zrovna líčil a holil se u Jarcovjákové v koupelně a převlékal se do kostýmu drag queen. „Byl namaskovaný jako taková hrozně zajímavá žena,“ vzpomíná dnes dvaasedmdesátiletá fotografka.
V jakém roce fotka byla pořízena, nevíme – prostě někdy uprostřed šedivých osmdesátek. Víme však, že Zochow tehdy na karnevalu vyhrál první cenu. Podle Jarcovjákové si všichni návštěvníci dávali hodně záležet na kostýmech, ale pak se najednou objevil vetřelec ze Švýcarska v kostýmu extravagantní ženy a k nevoli domácích všechny převálcoval.
 |
Podle Jarcovjákové uprostřed normalizační Prahy působil jako Freddie Mercury, dokonce se tak nesl. Věděl, co chtěl, a šel si za tím. Narodil se v Československu jako Michael Zochovický, ale ve čtrnácti letech emigroval se svou matkou do Švýcarska a získal tamní občanství. Jméno si změnil později, po sňatku.
„On jezdil tak čtyřikrát, pětkrát do roka a vždycky to bylo strašně intenzivní,“ vzpomíná Jarcovjáková. Ona sama na maškarní do takzvaného Téčka vyrazila v kostýmu amerického reportéra ze třicátých let. „Měla jsem placatou čepici a kostkovanou košili,“ uvedla s tím, že tehdy zvolila schválně o dost střízlivější kostým, aby se jí pohodlně fotilo.
„Nemusel tady dodržovat žádná pravidla“
Libuše Jarcovjáková se narodila v roce 1952 do pražské umělecké rodiny, fotografovat začala pod vlivem výtvarnice Ester Krumbachové. Jako mladá během práce ve smíchovské tiskárně zachytila úmornou dřinu na nočních směnách, pak dokumentovala romskou a vietnamskou menšinu a večírky v pražských klubech pro homosexuální menšinu. Michael Zochow ji v její tvorbě výrazně posunul dál.
„Měl takovou zajímavou myšlenku, že já nefotografuju úplně to, co prostě je, ale ty situace částečně spoluvytvářím. Nešlo o to, že bych scény rekonstruovala nebo manipulovala. Spíš šlo o moji infiltraci do toho prostředí a splynutí s ním,“ líčí fotografka. Jarcovjáková tak nebyla jen nezúčastněnou pozorovatelkou dění v LGBT klubech – z fotek je patrné, že se v něm sama angažuje a je v něm emocionálně zapojená.
Zochowa dnes popisuje jako „rudou sukni zjevení“. „On pro nás prezentoval opravdu veliký svět. Vystupoval absolutně sebejistě a mimo jiné měl vždy dost peněz. To taky hrálo svoji roli. Nemusel tady dodržovat žádná pravidla, nemohlo se mu tady v podstatě nic stát,“ vzpomíná Jarcovjáková.
Postarší gay Hadovka a jeho partner čas od času poskytli ve svém bytě ubytování novému mladému milenci. Toho pak společně s hady, které chovali, předváděli návštěvám. Libuše byla v bytě dvakrát, hadů se k smrti bála, stojí v popisku snímku na výstavě v Národní galerii.
Ona sama podle svých slov v socialistickém režimu sice žila v rámci možností svobodný život, ale v podstatě byla ušlápnutá. Stejně jako ostatní příslušníci utajené pražské LGBT scény si musela dávat pozor, aby na sebe nijak výrazně neupozornila. Aby nebyli příliš hluční, nápadní nebo otevření.
Naopak Zochow byl vtipný a pohotový světák. Procestoval mnoho zemí, měl přehled, zažíval úspěchy se svými hrami v Hamburku, Curychu a Berlíně. Byl také veliký milovník hudby a vlastnil rozsáhlou sbírku desek, pravidelně jezdil do Indie a na pobřeží státu Goa u Indického oceánu každý rok po tři měsíce psal.
Okruh kolem Jarcovjákové nepochyboval o tom, že má určitý kulturní přehled, jenže Zochow představoval vyšší ligu. „Byl to inspirující a nesmírně důležitý přítel, který vyleze denně o kousek výš na kopec a řekne vám, co je za horizontem.“
„Setkání s ním pro mě znamenalo otevření okna na Západ. Člověk najednou viděl, co znamená opravdová svoboda. Strašně mě to fascinovalo. Když si představíte, jak my jsme tady ještě byli zavření v té drátěné kleci... v podstatě se dalo jezdit do východního Berlína a Maďarska, a to bylo všechno,“ vysvětluje Jarcovjáková. „Kdybych byla tenkrát řekla, jak si představuju svobodu, tak bych řekla, že ji pro mě ztělesňuje Michal.“
Najdu ti ženicha, abys mohla emigrovat
Po maškarním plese v Téčku Jarcovjáková Zochowa požádala o pomoc s vystěhováním z Československa. Vymyslel, že jí najde německého ženicha, kterého si formálně vezme, aby mohla odjet do Západního Berlína.
Fotografka ale na cestu na Západ musela čekat další tři roky. Režim jí odjezd komplikoval administrativními obstrukcemi – úředníci jí nechali třeba schválně vypršet lhůtu a předtím ji neupozornili, že některé dokumenty chybí. Následně si musela vše vyřídit znovu.
Nakonec legalizovaný pobyt v zahraničí prošel. „Mohla jsem vycestovat na pozvání a pak jsem si požádala o vystěhovalecký pas, a to po zaplacení docela vysoké částky,“ vysvětlila fotografka. V Berlíně na základě toho získala pracovní povolení i povolení k pobytu.
Pláštěnky, Berlín, 2018. Série černobílých fotografií na oblíbené „mju:čko“ je pomyslným i faktickým návratem Jarcovjákové k analogu, uvedly kurátorky výstavy Lucie Černá a Anna Matoušková.
Michael Zochow napsal dvě desítky divadelních her a několik her rozhlasových. Do češtiny byla přeložena jeho komedie Tři hvězdy nad baldachýnem. Vydal taky šest básnických sbírek.
Zemřel v roce 1992 na AIDS. „Pamatuju, jak jsme slavili jeho narozeniny, potom to šlo všechno strašně rychle. Léčba v té době ještě nebyla. Naposledy jsem ho viděla v roce 1991, kdy byl ještě relativně ve velice slušné kondici. Ale závěr už nebyl jednoduchý, a to už s ním bylo poměrně málo lidí,“ vzpomíná Jarcovjáková.
AIDS byl tehdy postrachem homosexuálních komunit po celém světě a Německo nebylo výjimkou. „Je to hrozně smutné. Celý okruh přátel, který jsem kolem něj měla v Berlíně, tak v podstatě téměř všichni zemřeli. To byla první vlna těch lidí, kteří dostali AIDS v úplně raném začátku,“ řekla fotografka.
Jeho rozjařený portrét z koupelny je součástí výstavy Libuše Jarcovjákové, která je k vidění do 30. března v pražském Veletržním paláci. Expozice představuje vizuální miniaturu jejího života v komunistickém Československu, Japonsku a Západním Berlíně a pozdějšího návratu do vlasti.
Život a dílo odvážné, otevřené, silné a nezávislé osobnosti, která je s fotoaparátem naprosto srostlá, se překrývají. Souběžně s výstavou natočila Klára Tasovská portrét fotografky s názvem Ještě nejsem, kým chci být, který byl na letošních Cenách filmové kritiky vyhlášen nejlepším dokumentem roku.
