Co s rodinou udělá úmrtí jednoho z členů?
Smrt je přirozená součást života, ale může v rodině způsobit krizi. Ta má různé důsledky. Buď rodinu spojí a vytvoří silná pouta, nebo má moc ji i rozdělit.
Proč?
V rodině může nastat velké neporozumění. Řešily jsme, že po smrti babičky se část rodiny chtěla vyhnout kremaci a uspořádali rodinný obřad. Druhá část rodiny tohle nepřijala a nepřišla. Natruc šla tenkrát na jiný pohřeb úplně neznámého člověka.
Jak se konfliktům po smrti blízkého vyhnout?
Každá rodina má svou dynamiku. Když jeden člen rodiny zmizí, dynamika se tím naruší. To samotné už může způsobit spoustu nedorozumění a hádek. Stačí si představit, že zemře člověk, který stmeloval rodinu. Po jeho odchodu se vztahy zhorší - pokud se tedy nenajde někdo, kdo by jeho roli přejal, třeba nevědomě. Důležité je o smrti mluvit. Už předtím, než přijde.
Proč tohle téma vůbec otevírat?
Dřív nebylo potřeba se o tom tolik bavit, všichni přirozeně věděli, co je potřeba udělat a co se od nich očekává. Tak už to dnes není. Víme jen to, že existuje pohřební služba a že ta za nás všechno vyřídí. Tím, že tohle téma otevřete, tak předejdete nesouladům v rodině, jestli tělo do země, nebo radši kremaci... Dostanete vodítko, co by si členové vaší rodiny přáli, a netápete pak.
Těhotná žena se taky připravuje na porod, který přijde. Je úplně normální připravovat se tak i na vlastní smrt. Tohle jsou přirozené věci v životě, kterým se nikdo nevyhne. Když navíc o smrti mlčíte, umírající jsou pak na ni sami. Říká se tomu syndrom oddalované smrti - rodina se o tom snaží nemluvit, nemluví o tom ani personál v nemocnici, nakonec o tom nemluví ani umírající. Vzniká tabu, umírající se cítí izolovaně. Vyřkne otázku a ostatní se začnou bavit o počasí.
Jak ale rozeznat, že o tom opravdu chce umírající mluvit a nejsou to jen řeči typu „já už tady stejně dlouho nebudu”?
Tím lepší je situaci využít - když víte, že jsou to jen řeči a blízký vám to říká ještě relativně v dobrém stavu. Můžete mu ve stejném tónu odpovědět: „A kde tedy budeš, když ne tady?” Když jsem dělala dobrovolníka v hospicu, platilo pravidlo, že tohle téma přináší jen pacient sám. Nesměli jsme se ptát, jestli se bojí smrti a jestli se na ni připravuje. Ale když se zmínil, chytli jsme se toho a začali se s ním bavit.
To byste radila i příbuzným?
Určitě. Občas doma pomáhají i zdravotní pracovníci. Je výborné, když je tam někdo třetí, který není osobně zúčastněný a může pomoci. Znám to sama, že je těžké otevřít s někým blízkým i takhle základní a přirozená témata.
Existují nějaké triky, jak o tom začít a zároveň neznít necitlivě?
Funguje humor. A dobré je taky obrátit celou situaci a vztáhnout to na sebe. Začít mluvit o tom, co bychom si přáli my. Také je třeba říct, že nám tím ten druhý pomůže, protože pak jednou nebudeme muset váhat a nebudeme v nejistotě.
Nebude po takových rozhovorech nemocnému ještě hůře?
To je jen mýtus. Tohle téma nikomu hůře neudělá, to už bych musela být dávno mrtvá.
O zármutku jste psala i svoji diplomovou práci s názvem Podpůrné aspekty u pozůstalých vyrovnávajících se se smrtí blízkého člověka. K čemu jste v práci došla?
Vycházela jsem z teorie zármutků a zkoumala, co všechno v našem životě zármutek ovlivní. Spoustu teorií uvažuje lineárně a popisuje jednotlivé fáze zármutku. Jedna teorie o zármutku třeba říká, že se smrtí přeruší sociální vazba a dokud se nevytvoří nové vazby, tak zármutek trvá. Já sama pozoruji, že to takhle postupně není. Je mi proto bližší duální model zármutku, který uvažuje více cyklicky.
Co to znamená?
Představte si, že se pozůstalý objeví po letech na místě, které mu zemřelého připomene, v tu chvíli zármutek prožívá stejně silně. Někteří pozůstalí zase po smrti blízkého neprožívají hned smutek, místo toho často přijde i silná euforie. Jsou rádi, že jejich blízký už netrpí, mohou si v tu chvíli uvědomovat hlavně lásku k němu a k rodině - až po čase může tenhle pocit přepadnout do hlubokého smutku.
Ke kořenůmNezisková organizace Ke kořenům provozuje ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů přírodní hřbitov Les vzpomínek. V něm může být popel zemřelého uložen pod vybraným stromem. Zároveň trojice mladých žen organizuje alternativní pohřby a nabízí pozůstalým provázení zármutkem. Od letošního roku pořádají Blanka Dobešová, Alžběta Živá a Monika Suchánská workshopy a vzdělávací kurzy o přírodním pohřebnictví. |
Jak se výsledky práce promítly do praxe?
Teď víme, jak je pro pozůstalé důležitá péče o mrtvé tělo. V budoucnu chceme pozůstalým nabízet k zapůjčení chladící vybavení nebo prostor pro rozloučení s tělem. Zatím na workshopech alespoň popisujeme, jak mají lidi pečovat o své mrtvé. Kontakt s tělem je nenahraditelná zkušenost.
Proč je to důležité? Pomáhá to vyrovnat se se smrtí?
Přesně tak. Všichni, kdo měli možnost vidět mrtvé tělo svého blízkého, byli za tu skutečnost nakonec rádi. V tu chvíli člověk neví, jestli to je dobré rozhodnutí, ale zpětně bývá rád. Pohled, dotyk... Vše se spojí v informaci: Tenhle člověk už nežije, je mrtvý. Umožní nám to přijmout realitu.
To je v tu chvíli tak potřebné?
Má to terapeutický účinek. I pokud ten člověk zemřel nějakou nehodou a nebylo by vhodné vidět tělo, pomůže truchlícím aspoň pohled na kousek ruky nebo nepoškozenou část těla.
Není potřeba hned volat pohřební službu
Jak se díváte na možnost se o mrtvé po jejich smrti postarat?
Mělo by nám být umožněno pečovat o své zemřelé. Vymizelo to z našeho života asi v dobrém záměru - pohřební služby měly pozůstalým ulevit, ale přitom teď zjišťujeme, že nám tahle zkušenost chybí. V antropologii má pohřební rituál tři fáze: bdění u mrtvého a péče o zemřelé tělo, pak samotný pohřeb a nakonec fáze po obřadu, kdy se člověk pomalu začleňuje zpět do komunity - nošení černého oblečení, práva a povinnosti vdov... Jediné, co nám teď zůstalo, je ten pohřeb. O všechny ostatní fáze jsme přišli.
Je vůbec dovoleno nechat tělo zemřelého doma?
První je nutné zavolat lékaře, aby konstatoval smrt a vystavil ohledací list. Není ale potřeba hned volat pohřební službu, mrtvého je možné nechat doma pár hodin i dní, pokud vám to dovolí podmínky. Můžete se s ním pak skrz slova a dotyk rozloučit.
Pokud si ho ponecháme doma, jak se o tělo postarat?
Nejdříve je nutné mrtvému zavřít oči přiložením navlhčených vatových tamponků. Pod hlavu položit polštář a jeden srolovat pod bradu, aby zůstala zavřená ústa. Určitě si ale najděte chvíli, kdy neděláte nic, na rozloučení. Jen je nutné mrtvého včas uložit do chladné místnosti a přikrýt ho, čímž se zpomalí ztuhnutí. To přijde do pěti hodin, takže je ideální ho do té doby převléct, sundat boty, umýt a dát mu plenu. Obléct mu něco, v čem by byl rád... Není potřeba se s tím trápit - když je to velké, tak se to zahrne, když malé, tak rozstřihne na zádech.
Možnost postarat se o tělo musí podle novely zákona o pohřebnictví nabízet od 1. září i pohřební služby. Chybí vám něco v zákoně?
Je výborné, že novela upravuje právě možnost rozloučit se s tělem zemřelého. To je progresivní krok. Dobré by bylo, kdyby se ještě upravily podmínky pro převoz zemřelého a člověk ho mohl převážet sám. Samozřejmě ne libovolně, ale při dodržených podmínkách.
Co vám nejvíc vadí na klasických pohřbech?
Vadí mi hlavně rychlost. V krematoriu máte dvacet minut a už se jde na další obřad. V nemocnici často pozůstalým oznámí jen „zemřel ten a ten a odvezla ho tato pohřební služba”. Ani nedají prostor přijet se rozloučit.
Je nějaká možnost, jak tohle obejít?
Statistiky říkají, že v Česku je hrozně moc kremací bez obřadu, což vypadá cynicky, ale paradoxně tohle jsou lidi, se kterými pracujeme, protože tohle je možnost, jak mít pohřeb podle vlastního přání.
A jak? Jak se dá udělat obřad jinak?
Při jednom rozloučení se třeba za zemřelou vypouštěly balónky. Organizovaly jsme obřady na lodi, v kavárně, pod širým nebem... Jednou jsme pomáhaly s rozloučením na zamrzlé řece. Byl to mladý člověk, který měl blízko k přírodě a k vodě. Místo udělá hodně, změní atmosféru, lidé jsou uvolnění a dovolí si mluvit, vzpomínat, plakat se i smát. Pamatuji si na obřad, který své mamince uspořádal syn v krematoriu, k tomu ale udělal i alternativní rozloučení v tělocvičně, což byl maminčin druhý domov. Popisoval, jak to na každém místě fungovalo jinak. V tělocvičně to bylo spontánní, přirozené, v krematoriu velmi formální a neosobní.
Co všechno už lze zařídit jinak, než jak jsme zvyklí?
Můžeme si sami vyrobit i rakev, když známe správné rozměry. Není potřeba kupovat věnce s liliemi a růže dovážené přes půl světa. Proč nenatrhat květiny sami, nepřivézt květiny v květináči? Na trhu jsou sehnání i designové urny, papírové rakve jsou skoro k nerozeznání od dřevěných a lze na ně třeba napsat vzkaz zemřelému, vyzdobit je... Můžete objednat i hezké a vkusné parte místo černých rámečků a holubiček.
Není pro pozůstalé ale přece jen snadnější nechat vše na pohřební službě?
Když to vezmeme do vlastních rukou, celý rituál rozloučení najednou dává mnohem větší smysl. Účast na pohřbu při zármutku má terapeutický účinek, vede to ke snadnějšímu přijetí ztráty a smíření. Aktivita nás stojí mnohem víc energie, ale vyplatí se to, vrátí se to.
