Jeho bilance je z hlediska ODS ohromující: Vyhrál všechny volby, do kterých šel. Ze strany, která se po Sarajevu a pod zatuhlým Klausem chovala jako falanga, udělal stranu volitelnou nejen pro fanatiky, ale pro většinu nelevicových občanů.
Vyhrál i špinavou přetahovanou s Paroubkem, který si ho chtěl namazat na chleba. Přes zničující poměr ve Sněmovně sto ku stu prosadil obrys středopravých reforem. Vládnímu týmu se podařilo aspoň nastartovat proces zlidšťování a modernizace státních úřadů.
Tak proč se teď ODS postupně vaří ve vířivce? Nebyla by kulka do hlavy humánnější? A co když Topolánek něco takového chystá? Rychlá sebevražda kabinetu je totiž jedna z možností řešení současné krize. Radikální ne krok, ale skok blízký Topolánkovu stylu. Něco, co nikdo nečeká.
V plíživé sebezničující aktivitě ODS totiž můžeme vidět ztrátu perspektivy. Vládnutí už není k ničemu. Jaká reforma se dá ještě prosadit? Zdravotní? Ani omylem. Důchodová? Jen s krajními obtížemi, a pokud bude chtít Paroubek.
Vláda nejenže se zdá nanic, stala se břemenem. Kramářova vila vypínající se nad Prahou je úžasný terč pro špínomety a kalomety. Tato úvaha je rozumná. Nemusí být vedena zhrzenou ješitností jako u Vlastimila Tlustého.
Pavel Bém je rozumný a zdrženlivý politik. Pokud by vyzval Topolánka na kongresu ODS, musel by mít pádný důvod a solidní naději na úspěch. Tím důvodem může být jedině zoufalství dalšího vládnutí. Naději mu může dát jen nespokojenost alespoň poloviny delegátů.
Mirek Topolánek o tomto nebezpečí ví. A ví i o tom, že musí předložit vlkům ze své smečky rozumný náčrt budoucnosti. Jinak mu prokousnou krk. Na kongresu v roce 2006 také bojoval o život. Dokázal v nervózních delegátech vzbudit naději, když svou hlavu vsadil na to, že se mu podaří sestavit funkční reformní vládu.
Jenže dnes se úspěch vyčerpal. Vláda je sice funkční, ale na reformy už nejspíš nemá. Premiérovi se však vládnutí líbí. Dokonce tolik, že i v době vrcholícího politického napětí létá po zahraničních cestách. Natolik, že nechal vyrobit cukrové billboardy věštící naše předsednictví v Evropské unii (tedy věc, která je drtivé většině občanů ukradená). Topolánek se však na chvíle, kdy bude předsedat radě nejmocnějších dam a mužů kontinentu, těší. - čtěte Evropě to osladíme, hlásí vládní kampaň k českému vedení EU
Ale co může nabídnout doma? Pokud chce své spolustraníky přesvědčit, musí přijít s novou, nerozdrolenou většinou. To se zdá nepravděpodobné. Smír s Tlustým by byl ponižující. Zelené rebelky či spíše zmatenky, dámy Zubová a Jakubková, zůstanou navždy nevypočitatelné. Anebo se objeví další odpadlíci z ČSSD? To už by byla skutečně komedie.
Další možností je aspoň omezená spolupráce s ČSSD, kterou nesmiřitelný Topolánek až dosud odmítal. Dohodnout se dají tři věci: změna volebního zákona, obrys penzijní reformy a případně i zkrácení volebního období. Třetí možnost vypadá šíleně, ale dává mu překvapivě velkou šanci.
Ale proč trpět, když se můžu střelit hned? Topolánek sám podá demisi. Ale dál takto povládne, projde předsednictvím Unie a zatím vyjedná předčasné volby. Čtvrtá možnost totiž vypadá ještě nepravděpodobněji: pokus pokračovat ve svém politickém tanci mezi vejci až do roku 2010. Musel by však výrazně uspět v krajských volbách.
