Jako puberťáci jsme vnímali dvojsmyslnou lascivnost revolucionářova hesla. Po patnácti letech se Lenin vrací, nikoliv na plakátě, ale v myšlenkách.
Komunisté a kupodivu i křesťanští demokraté chtějí dostat více žen do vrcholné politiky.
Máme takovou iniciativu zesměšňovat Leninem? Vždyť v některých zemích, zejména ve Skandinávii, je rovnoprávné zastoupení na kandidátkách povinné.
Nikdo nikde nezveřejnil studii, že by ženy, pokud se dostanou na vrchol politické pyramidy, obstály hůře než muži. Margaret Thatcherová patří k politikům, kteří absolutně nejvíc změnili tvář své země. Německo nyní čeká spásu od Angely Merkelové, Indíra Gándhíová vedla nejlidnatější demokracii světa.
Všechny tyto ženy však podstoupily riziko a ničemnosti politického zápasu. Jsou političkami nikoliv na papíře, kvůli kvótě, ale doopravdy.
Neobstojí žádný důvod, proč je třeba zvýhodňovat ženy kvůli politice. Výchova dětí není pro politiku handicap, naopak může být velké plus, stejně jako to, že ženy nemusí vydělat tolik peněz jako muži Pokud platí, co říkají zastánkyně ženských práv, muži jsou v průměru komunikační hlupáci a ženy komunikační géniové.
Z tohoto hlediska by tedy měly mít v politice spíše výhodu. Není jich ani méně než mužů, ani nejsou nevzdělanější, ani nechodí méně k volbám. Mít v čele kandidátky charizmatickou ženu by mělo být pro stranu výhodou.
Faktem je, že tomu tak dosud není. Proč? Ženy dosud baví politika méně než muže a strany dosud nepochopily, jak může být výhodné stavět je do čela. Chtít ale uspíšit vývoj kvótami a doporučeními je stejně pošetilé, jako kdyby muži požadovali rovnoprávné zastoupení v oné druhé reklamě – na bikinový top.