V naší kultuře je problém, že o smrti se nemluví, je tak trochu tabu a pak když přijde nejsme na to připraveni a neumíme se s tím vyrovnat. Truchlit je přirozené, ale truchlení by nás nemělo ochromit z ostatního života. Pokud ano, pak je to stav, který by se měl léčit. Doba truchlení se asi odvíjí i od toho jak blízký nám dotyčný byl. Truchlit rok mi připadá jako příliš dlouhá doba (jen asi pokud člověk ztratí potomka tak rok není dlouhá doba) a určitě se to musí negativně projevit na zdraví.

No, Američané jsou zvyklí mít svého psychiatra daleko více, že my na Starém kontinentě. Myslím, že smutek je zcela přirozená věc, musí se "odžít" a intervence, pokud nejde o patologickou depresivní poruchu, jsou poněkud umělé. Pomoci překonat těžké chvíle kdykoliv v životě by především měla rodina, blízcí, přátelé, (ev. zpovědník, či duchovní vůdce, jsem li věřící). Vůči institucím různých poraden či dnes módních peerů a gaučů jsem silně skeptický.

Takže pokud bude někdo truchlit několik měsíců, tak že nebude schopen normálně fungovat. tak si to musí odžít a neřešit?

Mě zemřel náhle bratr, zanechal tu dvě malé děti a manželku. Je tomu už 7 let. Velmi to se mnou otřáslo, měli jsem spolu úžasný vztah. Na mém zdraví se tato ztráta projevila vysokým tlakem, se kterým se od té doby léčím. Lékař mi nasadil antidepresiva, ale nedoporučil mi žádného psychologa. Měla jsem stavy nezadržitelného pláče..... Hrozné období. Potřebovala jsem pracovat a zároveň zaměstnat mysl. To se povedlo, udělala jsem přijímací zkoušky na vysokou školu a po 5 letech jsem v padesáti letech dosáhla titulu Ing. Mysl jsem zaměstnala, získala nové přátele, se kterými jsem zažila spoustu legrace ve školních lavicích. Ztráta však v srdci zůstává, ale bolestné období jsem díky studiu překonala. Pokud někdo z Vás přišel o blízkého člověka a nemůžete se ze stavu smutku dostat, zaměstnejte mysl, najděte si aktivitu, která Vás nenechá "sedět".

S tou školou je to super.

Je to hodně o povaze. Mně po smrti sestry pomohlo naopak zvolnit a vybrečet se do morku kostí. Asi po roce až dvou to odplynulo a začala jsem na sestru vzpomínat, na hezké chvíle, často mi ji připomene, když někde vidím její oblíbené jídlo, někoho podobně oblečeného, ale už jsou to klidné vzpomínky a smíření s tím, že je pryč ...

Je jedno jak o své nejbližší přijdete a nemusí to být jen smrt. Vždy to bolí.

Když jste smutní, tak prostě přestaňte být smutní a začněte být veselí. Je to jednoduchý.

No bohužel takto proste to není.

Problém dnešní doby vidím spíše v tom, že se až příliš potlačují přirozené věci. Dnes se celkem běžně ládují antidepresivy lidé i tam, kde by to nemělo co dělat, jenom třeba proto, aby si udrželi práci, na kterou psychicky nemají. Smutek je přirozený a měl by se nechat proběhnout a ne ho hned začít potlačovat antidepresivy, jak je dnešní trend, to je špatně. Dnešní doba totiž na smutek pohlíží, jako na nemoc a něco nezdravého a společensky nevhodného. Pokud má truchlící člověk kolem sebe milující rodinu, určitě se s tím vyrovnává mnohem rychleji, než když je zcela sám a tady to může nastartovat i myšlenky na sebevraždu, protože ztrácí důvod k životu a teprve tady jsou antidepresiva na místě, protože pomůžou z nejhoršího, ale pokud ten člověk nadále zůstane v samotě a bez zájmů (koníčků) a dění kolem sebe, nepomůže nic.

Bohužel se člověk může dostat do situace,kdy je odborník,případě i antidepresiva,na místě.Stav deprese může způsobit i dlouhodobý stres,a nemusí to být jen kvůli práci.

Ja se vzdycky prepnu do nejakeho automatickeho modu, kdy funguju ale moc nevnimam, co se vlastne stalo. Kazdy mi rika, ze nemam city, ze ani slzu neuronim. Cca po trech mesicich zacne hibernace povolovat, to pak brecim po nocich do polstare, ale to uz nikdo nevidi. Kazdopadne si rikam, ze je to jako nekonecny vecirek, ktery uz nekteri opustili, ale ti ostatni nebudou parit donekonecna a jednou pujdou za nimi na dalsi vecirek, kde na nas uz cekaji.

Ztráta milované maminky i tatínka v hloubi duše nikdy nepřebolí. Ale je danou a nevyhnutelnou součástí života se kterou se člověk musí prostě. smířit. A že by v tom mohl lékař (cizí člověk) pomoci, no nevím.........

Ano, v některých případech pomoci může.

A to nejde udělat na to nějakou směrnici?

Ta bude vytvořena a bude do ní zahrnuto již i truchlení po ztrátě blízkého domácího mazlíčka, třeba pejska, nebo kočičky.

Jen jedna věc. Smutek byl dříve jeden rok, protože asi takovou dobu trvá, než se člověk srovná s tím, že jeho milovaný už nežije. Lidé nepotřebovali rady od psychoušů, žili. Dneska to je byznys. Umřel ti někdo? Dáme tě dohromady a výsledek Nevyrovnaní jedinci. Smrt je normální. Pamatuji, jak rakev tety byla uprostřed seknice a my jako děti jsme si kolem té rakve hrály

Rady od psychoušů