Nemám plášť, ani návleky na botách. Trochu zvláštní. Myslela jsem si, že pacienti po transplantaci kostní dřeně jsou extrémně náchylní na infekce.
"Dneska není venku mokro, tak návleky nepotřebujete. Doba, kdy byli kvůli bakteriím a virům pacienti ve speciálních stanech, kam i lékaři mohli jen skrze speciální rukáv, minula tak před dvaceti lety," říká můj průvodce Petr Soukup, zástupce vedoucího lůžkového oddělení Ústavu hematologie a krevní transfuze. Tady se léčí dospělí pacienti s leukémií.
Přesto je něco jinak. Vzduch na oddělení vhání speciální technologie. Tu brzy čeká pravidelná roční údržba a výměna filtrů. Rozdíl si ale běžný návštěvník neuvědomí. Stejně jako to, že v pokojích je neznatelně vyšší tlak vzduchu, jenž pomáhá chránit pacienta před viry a bakteriemi. Také pastelově zelené nebo žluté zdi chrání speciální antibakteriální nátěr. To, že jsem v místech se speciálním režimem, mi na chodbě připomínají jen všudypřítomné zásobníky s antibakteriálním gelem.
LeukémieLeukémie u nás patří mezi dvacítku nemocí, na něž se nejčastěji umírá. V současné době připadá 13 nemocných na sto tisíc obyvatel ČR. Podle statistiky v roce 2010 onemocnělo leukémií 1276 pacientů. Leukémie je rakovinné onemocnění krve. Způsobuje, že se v kostní dřeni změní mechanismus krvetvorby a buňky buď nedozrávají, nebo naopak přestanou umírat a hromadí se v těle. Leukémie má řadu podtypů. Mimo jiné může mít nemoc podobu akutní, nebo chronickou. |
Průvodce mě vede na lůžkové oddělení, kde jsou pacienti, kteří musí projít několika cykly chemoterapie. Je tu 21 lůžek a za rok tu diagnostikují leukémii 55 dospělým pacientům. Celkový počet hospitalizací je ale mnohem vyšší. Tolik, že každé lůžko je tu vzácné a nebýt sešněrovaných pravidel a peněz, určitě by se jich o několik víc hodilo.
Jeden pokoj je trojlůžkový, v ostatních je jedna postel nebo dvě. To, co by jinde vypadalo jako nemocniční nadstandard, je tady vítaná nutnost. Léčba trvá měsíce, aniž by se nemocní mohli z nemocnice dlouhodobě vzdálit, takže je načas jejich druhým domovem.
Začalo to bolestí hlavy, diagnózu lékaři hledali několik měsíců
Osmadvacetiletá Lucie z Lounska odtud odešla po osmi měsících v pátek. Léčit se nepřestala, pokud se nemoc nevrátí, bude do Prahy už jen dojíždět.
Leukémie ji zastihla před necelým rokem. Tehdy byla na rodičovské s dvouletou dcerou. "V listopadu mě začala trochu pobolívat hlava. Nejprve třeba dvakrát týdně, tak jak se to občas stává, ale potom bolesti začalo přibývat. Když mě hlava bolela pokaždé, když jsem otevřela oči, tak jsem si uvědomila, že něco není v pořádku," popsala.
Absolvovala vyšetření u oční lékařky, neurologa a dalších specialistů. Nikdo ale hned nepřišel, co jí je. Žádná léčba na delší čas nezabírala a situace se zhoršovala. Lucie hubla, trnul jí obličej, otékala jí hlava, začala mít potíže s čelistmi i zuby.
"Leukémie není nejčastější typ onemocnění, na které by si lékař při hledání příčin ihned vzpomněl. Její příznaky mohou odpovídat celé řadě onemocnění. Patří mezi ně třeba opakující se teploty, angíny, větší krvácivost, únava, nechutenství. To je jeden z hlavních důvodů, proč diagnostika trvá tak dlouhou dobu," říká Soukup. Podle něj je navíc komplikované to, že nemoc nevzniká měsíce, ale objevuje se velmi rychle.
Diagnóza nakonec přišla po čtyřech měsících. "Byla to úleva, protože jsem věděla, co mi je a jak mě mohou léčit," vzpomíná. Lucie se dozvěděla, že má vzácný druh nemoci. Říká se jí akutní lymfatická leukémie. Nemoc zasáhla centrální nervový systém a mimo jiné vedla k tomu, že v hlavě se jí zvyšoval tlak.
Na specializované vyšetření kostní dřeně ji odeslala až její zubařka, které se nezdál její krevní obraz.
Tam, kde pomáhají léčit |
Krev ale neřekne o našem tělu vše. Nahlédnu do jednoho z pokojů, kde u jiného pacienta lékaři právě odebírají kostní dřeň. Odběr provádějí jehlou z hrudní kosti, jednoho z mála míst, kde je to možné. Kostní dřeň je světlá, hustá tekutina a ve stříkačce jí končí jen několik mililitrů. Pacient má v tu chvíli znecitlivěný hrudník. "Není to úplně příjemné, ale dá se to vydržet," říká mi pacient po odběru. Díky přesnosti lékařky vše trvá jen několik vteřin. Výsledky vyšetření budou jasné za pár hodin. Lékaři je potřebují, aby věděli, zda zabrala léčba.
Transplantace bez skalpelu
Ještě komornější je část oddělení, kde probíhají přímo transplantace kostní dřeně. Má pět jednolůžkových pokojů. Ale operační sál byste tady hledali marně. Transplantace je proces podobný tomu, kdy pacient dostává "kapačku" s léky. Za několik hodin se do těla z objemnějšího plastového sáčku dostane tekutina s potřebnými buňkami, získanými z kostní dřeně dárce z rodiny nebo registru. Proces přihojení trvá přibližně tři týdny, teprve poté je možné říci, zda transplantace začala pomáhat. Samotné léčení nemoci ale může trvat i pět let. Taková je z medicínského hlediska hranice, kdy lékaři mohou pacientovi říci, jste zdravý.
Ne každý nemocný leukémií ale transplantaci potřebuje, nutná je zhruba pro 40 procent z nich, ostatní procházejí chemoterapií.
Jak dopadne paní, kterou lékaři zachraňovali, se za dopoledne nedozvíme. I méně závažné krvácení ale znamená ohrožení na životě. Nemoc a následná léčba v těle načas zastaví tvorbu krevních destiček. Ty dokáží ránu uzavřít a krev zastavit. Když chybí, může člověk vykrvácet. Lékaři je proto nemocným dodávají do těla alespoň dodatečně. I při tomto hraje roli kanyla. A také umělohmotný sáček s žlutavou hustou tekutinou. Právě tak vypadají krevní destičky, když od nich oddělíte červené krvinky.
Šance na život je vyšší než před lety
Šance, že pacient leukémii a následnou léčbu přežije, se za posledních čtyřicet let razantně zvýšila. V 70. letech většinou na infekce a krvácení umírala necelá třetina pacientů, nyní je to v průběhu terapie méně než pět procent.
"Žádná zázračná molekula, která by léčbu výrazně posunula, zatím bohužel nepřišla, i když vývoj je nadějný," říká Soukup. To, co hraje ve prospěch lékařů a pacientů, je podpůrná léčba. Například vývoj antibiotik, antimykotik nebo diagnostika infekcí.
Pomáhá ale i zdánlivý detail. Třeba to, že místo skla se používá speciální plast. Do něj se plní krev nebo třeba zmíněné krevní destičky. "Vak ze speciálního plastu udrží krevní destičky aktivní," vysvětlil Soukup. Dříve, když se používalo sklo, se destičky na něm vysrážely a když člověk dostal krev, už v ní nebyly.
Také to, že kromě krve jsou lékaři schopni tělu dodat pouze oddělenou složku vzácné tělní tekutiny, zvyšuje šanci na pacientovo přežití.
Přesto není léčba pro pacienty ani tak jednoduchá. Musí se vyrovnat s diagnózou rakoviny. Jejich blízcí pak s tím, že nemocní potřebují dlouhodobou podporu a pomoc. Přesto v očích pacientů na lůžkách ústavu vidím optimismus. Tu radost z mála, kterou si uvědomíte, až když některé věci přestanou být samozřejmé a vy o ně musíte bojovat.
