|
MILOŠ KUŽVART (1960) je po Pavlu Mertlíkovi druhým nejmladším ministrem. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, je geolog. V osmdesátých letech se účastnil expedic na Tchien-Šan, Kavkaz a na pohoří Jotunheimen v Norsku. V roce 1998 dostal cenu Josefa Velka za osobní nasazení ve věcech ochrany přírody nadace Nika. Dostal i cenu Zelený strašák od petičního výboru Selský rozum v kategorii "nejnestydatější lež v oblasti ekologie" za tvrzení, že chce urychlit výstavbu obchvatu Plzně. Za vysazení stromu ve versailleském parku se stal jediným českým nositelem francouzského odznaku Dobrovolný zahradník versailleského parku. Kužvart je rozvedený a žije s přítelkyní. Pravidelně jezdí do přírody i se synem Janem. |
Kužvart se s Dejmalem seznámil v roce 1987. Rozhlížel se, snažil se prosadit, psal do samizdatového Ekologického bulletinu.
"Nemohu o něm říct nic špatného, ale že by byl hvězdou, která by strhávala a vedla ostatní, to tedy ne. Spíše naskočil do rozjetého vlaku, jehož směr udávali jiní - Vavroušek, Moldan, Dejmal," vzpomíná zakladatel a šéfredaktor ekologického časopisu Nika Ivan Makásek.
Jiný Kužvartův známý z té doby, Pavel Činčera, o něm mluví jako o člověku, který měl jako geolog a jeskyňář o přírodu velký zájem. "Byl jsem aktivní v Brontosauru a naše lokální organizace pořádala před rokem 1989 diskuse. Kužvart se na některých našich akcích podílel. Po čase už mu to ale bylo málo, chtěl pro přírodu dělat víc a naše cesty se trochu rozešly," vypráví Činčera.
"Pamatuji si ho jako člověka, který chápe ochranu přírody v širších souvislostech. Taky byl velký idealista, ale zároveň poměrně razantní." Po převratu využívá Kužvart příležitosti: okamžitě nastupuje na nově založené ministerstvo životního prostředí, je spoluzakladatelem Společnosti pro trvale udržitelný život. "Ve společnosti už Miloš Kužvart i jeho bratr Petr, ekologický právník, zářili," říká Makásek.
Na počátek devadesátých let často vzpomíná i Kužvart. Toto období považuje za zlatou dobu české ekologie. Například se podařilo odsířit všechny hnědouhelné elektrárny, a to rychlostí, která nemá ve světě obdoby.
Pak se však ministrem životního prostředí stal František Benda a Kužvarta, který byl zrovna ředitelem odboru pro styk s veřejností, propustil. Kužvart se dál vzdělává, je aktivní ve Společnosti pro trvale udržitelný život. "Vedl si velmi dobře," vzpomíná Eva Vavroušková, vdova po ekologovi Josefu Vavrouškovi. Ivan Rynda, člen "stužky" a zástupce ředitele Centra UK pro otázky životního prostředí si cení toho, jak Kužvart dokázal mobilizovat veřejnost například proti plánům na těžbu zlata nebo proti připravované stavbě cementárny ve Tmani na hranici Českého krasu.
Kužvart se s pozicí nezávislého ekologa nespokojil.
V roce 1995 vstoupil do ČSSD a stal se předsedou ekologické komise. "Po roce 1992 se tu zakládalo to, čemu se později začalo říkat mafiánský kapitalismus. Vyděsilo mě, jak se nakládá s přírodními zdroji. Hledal jsem, kde zakotvit politicky, a na základě mých starších kontaktů to byla sociální demokracie.
Když byl v únoru 1993 do čela strany zvolen Miloš Zeman, kterého jsem znal ještě z Kruhu nezávislé inteligence, bylo vše jasné," vzpomíná Kužvart. Kužvart v té době pracuje v německé firmě RWTÜV, která podnikům uděluje známky jakosti včetně ekologických. "Byli jsme s ním velmi spokojeni. Byl poctivý, důsledný, jeho stranické zájmy se do práce nepromítaly. Všichni zákazníci si ho chválili," tvrdí ředitelka firmy Marie Krauseová.
|
Řekli o Kužvartovi "Každý ministr životního prostředí je vůči ostatním členům vlády v mírné opozici." Kužvartův poradce Tomáš Hájek, září 1998 "Ministr Kužvart pro životní prostředí kromě řečí a zákazů nic neudělal." Stínový ministr životního prostředí za ODS Václav Mencl, červen 1999 "Ministru Kužvartovi se povedl husarský kousek, popudil si proti sobě všechny geologické asociace a unie." Geolog Petr Morávek, duben 2000, v reakci na návrh novely geologického zákona, kterou připravilo ministerstvo životního prostředí "Pod Kužvartovým vedením se ministerstvo životního prostředí stalo ministerstvem ekologických a jiných iniciativ." Místopředseda ODS Ivan Langer, květen 2000 "Kužvarta mají ve vládě patrně pro legraci." Poslanec Libor Ambrozek (KDU-ČSL), září 2000, v reakci na to, že vláda nejprve podpořila Kužvartův takzvaný zelený haléř, který měl podpořit úspory energie, a pak někteří ministři ve sněmovně hlasovali proti. (bar) |
Ministrem byl Kužvart jmenován v červenci 1998. Jak si vede? "Myslím, že byl lepším ekologem, než je ministrem," soudí Ivan Rynda. "Zdá se mi, jako by někdy preferoval prioritu - ať jsem bit, jen když se peru. Jako by mu tolik nezáleželo na tom, jestli konkrétní kauzu vyjedná, nevyjedná, vyhraje, nebo prohraje. Jeho pozice ve vládě je objektivně velice těžká, ale on do toho ještě vnesl své subjektivní předpoklady a funkci plně nezvládá."
Kužvart měla za dva a půl roku asi nejvíce sporů ze všech ministrů. Většinu prohrál. S Grégrem boj o Temelín i o prodloužení těžby uranu, s Fenclem zatím prohrává bitvu o kompetence v nakládání s povrchovými a podzemními vodami. Z několika regionálních organizací ČSSD se ozvalo, že by měl Kužvart odstoupit.
"Těžko si představit, že by bylo možné vykonávat funkci ministra životního prostředí bezkonfliktně," řekl Kužvart v rozhovoru pro deník Právo. Rezignovat odmítá.
Někteří jeho kolegové mu vyčítají nepříliš šťastné personální zásahy v úřadě. Na prvním místě se objevuje jméno Petra Rotha, kterého odvolal z funkce ředitele odboru ochrany přírody. Roth obvinil svého šéfa z toho, že podlehl stranickým tlakům, když svolil s trasou dálnice přes České středohoří.
A další kritika se týká Kužvartovy ambicióznosti. "Je strašně ješitný," uvádí osoba, která s Kužvartem často spolupracuje. Kužvart by chtěl usednout na křeslo předsedy komise OSN pro udržitelný rozvoj. Vytlačil by z této funkce mezinárodně uznávaného ekologa Bedřicha Moldana.
"Moldan je o několik pater výš než Kužvart," říká člověk, který velmi dobře zná oba ekology. Ivan Rynda Kužvarta chválí za postoj k problému kůrovce na Šumavě. Po letech byl Kužvart prvním ministrem, který skutečně něco podnikl: přikázal kácet stromy, a to i v prvních, nejcennějších zónách národního parku, za což si vysloužil ostrou kritiku ekologických organizací.
