KSČ před třiceti lety lákala Havla, ať jde do ciziny

Odjeď do New Yorku a my za to pustíme tvé kamarády z vězení. Takovou nabídku dostal od KSČ pozdější prezident Václav Havel v roce 1979, když seděl ve vazbě a čekal na soud za odpor proti totalitnímu režimu.

Václav Havel na snímku z 26. května 1978. Jako mluvčí Charty 77 byl před rokem ve vazbě. Do vězení se brzy vrátí - po procesu se členy VONS. | foto: Profimedia.cz

MF DNES má k dispozici dva dosud neznámé dopisy, které v letech 1977 a 1979 poslal Havel z vězení. V jednom z nich řeší velké dilema: Mám odjet do svobodného světa s rizikem, že mě už nepustí zpátky, a tím dát svobodu kamarádům, kteří jsou ve vězení se mnou? Nebo v bitvě proti KSČ vytrvat a pozvání do Ameriky odmítnout?

Pane Havel, kdy to praskne?

O svém zadržení a pobytu ve vězení mluvil Václav Havel letos v září na setkání ke 30. výročí procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Zde jsou některé z citací, které v diskusi řekl:

O ZATČENÍ:
"Mívala vždycky komediální přídech. Zatčení kvůli VONS se odehrálo velmi pozoruhodným způsobem. Byl jsem u jedné známé, kde jsem se asi skrýval, nebo co. (...) Když mi dělali domovní prohlídku, ptal jsem se policajta, jestli jdu s nimi na delší dobu. Abych si podle toho vzal buď karton cigaret, nebo jednu krabičku. Řekl, že tentokrát je to na delší dobu. A já mu za tu informaci naprosto nesmyslně poděkoval."

O SOUDU:
"Na soud jsem se dobře připravoval, napsal jsem si krásný projev, který jsem se naučil nazpaměť. Generálky jsem si dělal už v cele, takový jeden zlodějíček mi dělal publikum. Pamatuji si na tvrdý zápas se soudcem Kašparem, který mě vždy po půl větě přerušil a řekl, že už to není k věci. Já řekl, že je to k věci, a zase jsem odříkal jednu větu. To přerušování mně bralo nit."

"Že pár let dostaneme, bylo jasné. Vím, že když jsem se od soudu vrátil, byl jsem přímo v euforii, v noci jsem si sedl ke stolečku v cele a začal si psát svůj další životní program na příštích pět let. Zaprvé se musím naučit německy... Byly to naprosté utopie a bláboly. V tom světě nejistot, záhad a zmatků najednou bylo něco jasně nalajnováno."

O NABÍDCE MILOSTI:
"Už jsem byl asi tři roky ve vězení, když mě odvedli do místnosti, kde byli tři plukovníci, kteří mi řekli, že mohu dostat milost a jít domů. Ale musím o tu milost formálně požádat. Já si po všech předchozích zkušenostech říkal: To je nějaká čertovina, v novinách vyjde jenom, že jsem žádal o milost a tak... Řekl jsem, že se musím poradit se dvěma přáteli. Oni na to: Dobře, ale jenom 7,5 minuty. Což jsem nikdy nepochopil, proč to nebylo nějak zaokrouhleno, třeba na 5 nebo 10 minut."

O POSLEDNÍM ZATČENÍ:
"Když jsem byl naposledy zadržen, myslím, že 28. října 1989, seděl se mnou v autě estébák a najednou se zeptal: Tak co, pane Havel, kdy to praskne?"

Havel zvolil druhou variantu. "Nemohl jsem odhadnout (...) zda by mé rozhodnutí přijmout nabízenou cestu do USA místo sdílení osudu mých přátel nevyznívalo jako rezignace na ideály, pro které jsme ve vězení, a jako pokus o osobní záchranu za cenu úniku od společné odpovědnosti," odpověděl disident z vězení.

"Lákavá" nabídka

Pro komunisty by bylo "odsunutí" Havla za hranice Československa velmi výhodné - zmizela by totiž ikona celého protirežimního hnutí. Kvůli složitému dilematu si tehdy Havel ve vězení vyžádal návštěvu manželky Olgy, která ho utvrdila v tom, že má pozvání odmítnout.

"Pak mě už jen odvedli zpátky do cely," vzpomínal Havel letos v září na setkání s bývalými disidenty.

V procesu s vůdci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který proběhl právě před třiceti lety, pak Havel dostal čtyři a půl roku za mřížemi, kde mu nemoc vážně poškodila plíce. S podlomeným zdravím se potýká dodnes.

Redakce získala i druhý neznámý dopis, ve kterém Havel v roce 1977 slibuje určitý kompromis za to, když jej režim propustí z vazby.

1977: pusťte mě, stáhnu se. 1979: vězněte mě, neuhnu
V kalendáři byl duben 1977 a československý disident číslo 1 - Václav Havel - byl poprvé za mřížemi. Na začátku roku totiž s kolegy sepsal Chartu 77, která otevřeně vyzvala totalitní komunistický režim, aby dodržoval základní lidská práva svých občanů.

Václav Havel tehdy ve vazbě napsal dosud neznámý dopis, ve kterém přistoupil s totalitním režimem na určitý kompromis.

Dopis z vězení č. 1

Disident Havel v dopisu komunistickému prokurátorovi, jehož kopii má MF DNES k dispozici, nezvykle "krotce" napsal:

"Nabízím Vám tímto dopisem svou závaznou záruku, že se v případě propuštění z vazby vyvaruji veškeré činnosti, která by mohla být kvalifikována jako trestná. (...) Rozhodl jsem se, že bych se v případě propuštění z vazby přestal veřejně politicky projevovat, především v zahraničních sdělovacích prostředcích, a že bych se soustředil - tak jako v letech 1969 až 1975 - pouze na svou uměleckou tvorbu, kterou považuji za své hlavní životní poslání. (...)

Uvědomil jsem si také, že když už člověk pocítí potřebu svůj kritický názor uplatnit, musí postupovat odpovědně a realisticky a vyvarovat se nebezpečí pouhých manifestačních gest, která snadno mohou zneužít právě ty síly, s nimiž nemá ve skutečnosti nic společného a o jejichž podporu stojí ze všeho nejméně."

Komunisté ho pak skutečně pustili na svobodu a Havel se vzdal funkce mluvčího Charty 77.

Jak si vysvětlit, že nesmlouvavý bojovník proti totalitě najednou komunistickému prokurátorovi napsal něco takového?

Historik Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny považuje nově objevený dopis za zásadní pro pochopení Havlových dalších postojů vůči režimu.

"Musíme si uvědomit, v jaké zoufalé situaci Havel dopis psal a že jím sledoval hlavně to, aby se dostal z vazby. Myslím ale, že právě tento dopis byl pro Havla určitým traumatem, se kterým se v následujícím období potýkal," říká Blažek.

"Je jedním z důvodů, proč se Havel jako prezident nikdy nestal příznivcem radikálního zúčtování s těmi, kdo udělali s režimem nějaké kompromisy," dodává historik.

Právě Blažek na dopis narazil, když připravoval výstavu ke 30. výročí procesu s vůdci disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, která až do 22. října probíhá v pražské Galerii Montmartre.

Redakce tento týden požádala exprezidenta o rozhovor. "V nejbližších týdnech je to téměř vyloučeno," řekl Havlův asistent Martin Vidlák.

Havlova korespondence z vězení

Havel o událostech z roku 1977 před lety hovořil v knize Dálkový výslech. "Tehdejší vězení jsem nesl velmi těžce. Zmítal jsem se v podivných, trochu psychotických stavech a pocitech," vzpomínal Havel.

"Začal jsem chápat, že se na mě chystá léčka: určité mé poměrně nevinné - alespoň já jsem je tehdy reflektoval jako nevinné - vyjádření v jedné z žádostí o propuštění mělo být ve zfalšované podobě publikováno a já jsem měl být tímto způsobem zhanoben," řekl Havel.

Tiché výslechy

Komunistický režim tehdy skutečně Havlovo propuštění veřejně prezentoval jako důkaz, že disident "vyměkl". A to byl moment, kdy se Havel vůči KSČ velmi zatvrdil. "Nechtěl už opakovat chybu a ocitnout se v postavení, kdy byl v režimních médiích vykreslen jako člověk, který přistupuje na kompromisy," říká historik Blažek.

V roce 1979 Havla zatkli znovu. Na setkání se členy VONS letos v září na událost vzpomínal takto:

"Měl jsem zkušenost z minulé vazby, kde jsem podléhal tomu známému omylu, že si člověk myslí, že jim (vyšetřovatelům) cosi vysvětlí. Takže jsem mluvil víc, než jsem měl, i když jsem nikoho neudal. A po té zkušenosti jsem tentokrát nemluvil nic. Což je opravdu těžké, zvlášť pro zdvořilého člověka. Představte si, že s někým sedíte osm hodin v místnosti a on na vás kouká."

Známý proces s disidenty z VONS se konal právě před třiceti lety - v říjnu 1979. Havel vyfasoval čtyři a půl roku za mřížemi, do vězení šli i pozdější ministr zahraničí Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Václav Benda a Otta Bednářová.

V okamžiku, kdy ještě Havel seděl ve vazbě a čekal na začátek soudu, za ním opět přišli komunističtí "pokušitelé".

Dopis z vězení č. 2

Přinesli mu dopis od amerického divadelníka Joea Pappa, který ho zval na rok do kapitalistické ciziny, do New Yorku. A jsou ochotni ho okamžitě pustit.

"Ten trik jsem už znal, na ten jsem naletět nemohl. Přesto mi to určitou chvíli vrtalo v hlavě, protože oni to tak chytře postavili, že když to přijmu, tak se proces nebude vůbec konat a já tím vlastně osvobodím všechny své přátele. Naopak, když to nepřijmu, tak že je na dlouhá léta uvrhnu do vězení," vzpomíná Havel.

Nabídku nakonec odřekl s tím, že by odjezdem za hranice "rezignoval na ideály", pro které ve vězení byl. Místo New Yorku Havla čekalo čtyři a půl roku v kriminále.

"Nemusím Vás zajisté ujišťovat o tom, jak rád bych za jiných okolností Vaši nabídku okamžitě přijal. Ostatně neztrácím víru, že až budu jednou na svobodě, budu moci přeci jen Vaši nabídku - bude-li platit i nadále - přijmout a že budu moci nějaký čas ve Vašem divadle působit," napsal Havel Pappovi v závěru dopisu.

Havlův tehdejší advokát Josef Lžičař si na následný proces dodnes dobře vzpomíná.

"Samozřejmě, že to bylo celé na politickou objednávku. Předsedou soudního senátu byl nějaký Kašpar, vyučený obuvník. Pořádný právník byl až přísedící, který jednání nějak usměrňoval," vzpomíná Lžičař.

Komunisté to na Havla ve vězení "zkusili" ještě jednou. V roce 1982, když seděl za mřížemi už tři roky, mu oznámili, že ho okamžitě pustí, když formálně požádá o milost. I tentokrát Havel - už protřelý - odmítl.

"Říkal jsem si: To je nějaká čertovina, v novinách vyjde jenom, že jsem žádal o milost a tak...," vzpomněl Havel letos v září.

Z vězení se dostal až v roce 1983 kvůli těžkému zápalu plic, který ho ohrožoval na životě. "Obávali se dalšího zhoršení stavu, případně smrti. To by samozřejmě vyvolalo vlnu odporu," říká historik Blažek.

Havel pronikl do Rudého práva

Byla to mystifikace hodná českého génia Járy Cimrmana. Před dvaceti lety, 5. října 1989, několik týdnů před pádem totality, otiskl tehdejší list Komunistické strany Československa Rudé právo blahopřání k narozeninám svému úhlavnímu protivníkovi Václavu Havlovi.

Nejen v Praze šlo kvůli tomu vydání s přílohou Halo sobota doslova na dračku, a to dokonce i mezi disidenty, proti nimž vedlo Rudé právo řízené Ústředním výborem KSČ nekompromisní boj.

Přátelé a spolupracovníci jakéhosi Ferdinanda Vaňka z Malého Hrádku (postava v Havlově hře Audience) oslavenci na fotografii gratulovali a děkovali mu za jeho namáhavou práci a přáli hodně zdraví i dalších pracovních úspěchů.

"Seděl jsem zrovna za mřížemi v pankrácké věznici, když mi manželka psala, abych si určitě přečetl sobotní Rudé právo. Začal jsem ho tedy mezi vězni okamžitě shánět, a když jsem narazil na Ferdinanda Vaňka, skvěle jsem se tím nápadem bavil. Psychicky mě to tehdy dost vzpružilo," vzpomíná Havlův přítel Alexandr Vondra.

Rudé právo s Vaňkem - Havlem si sehnal i profesor Václav Pačes: "Ten skvělý cimrmanovský fór se rychle rozkřikl po celé Praze. Václava Havla jsem na fotografii okamžitě poznal."

Pro většinu Čechoslováků to však bylo vůbec první seznámení s tváří člověka, kterého režim sice neustále pranýřoval, ale jehož podobu oficiální sdělovací prostředky úzkostlivě tajily. Natolik horlivě, že ji neznali ani svědomití cenzoři, kteří by jinak kvůli Havlově fotografii bez váhání zastavili i rotačky v tiskárně.

"Ten fór běžel v několika dnech celou republikou. Rudé právo si kupovali i mí známí, do nichž bych to jinak v životě neřekl," vzpomíná další disident a Havlův přítel Jan Ruml.

A jak lze brát mystifikaci s Vaňkem po dvaceti letech? "Velmi mě to rozesmálo tenkrát a nápadité je to i dnes," dodává ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma.

Na inzerát podle něj sedí slova historických filmů: Konec války (totality) sice neuspíšil, ale vtip je to dobrý, ne?

Jan Gazdík, MF DNES