Podle mluvčího parku Radka Drahného stavění mužíků narušuje geomorfologické procesy na horách.
"Kameny, stejně jako živočichové nebo rostliny, se časem mění. Jejich vývoj ale trvá stovky tisíc let, proto ho lidé nevidí a kámen považují za mrtvý kus hmoty," vysvětlil. "Když někdo vezme kámen a přenese ho jinam, tento přirozený vývoj přeruší."
Největším problémem je stavění mužíků v nejvyšších partiích hor - v kamenných mořích nad hranicí lesa.
"Geologické jevy v nich vytváří krásné obrazce. Když je někdo rozebere, neexistuje už šance, že by se vrátily do původní podoby. Lidská ruka je totiž zpátky nedá," vysvětlil Drahný.
Ani v nižších oblastech není stavění mohylek vhodné. "Když někdo například v údolí Labe sebere několik kamínků u potoka, je to taky špatně, protože tím může zničit úkryt různým živočichům," uvedl mluvčí.
S problémem souhlasí i Jakub Hruška z České geologické služby. "V kamenných mořích jsou části, které vznikají mrazovým zvětráváním. Takových míst je v České republice strašně málo," vysvětlil.
Jedinečná jsou i proto, že se v nich stýká alpská a skandinávská tundra. Podle Hrušky se místní podmínky nedají srovnat s ostatními českými pohořími.
"Krkonoše jsou nejvyšší, proto mají tento druh tundry jako jediné v Česku. Je to také jeden z důvodů, proč jsou národním parkem," řekl. Připustil, že podobně jedinečná oblast je v okolí Pradědu nebo na vrcholu Králického Sněžníku. Oproti Krkonoším jsou tyto plochy ale zcela zanedbatelné.
Drahný tvrdí, že se zvyk stavět mužíky dostal do Česka z evropských a světových velehor. Například v Himálaji slouží jako orientační body pro turisty a horolezce. Krkonoše jsou ale výborně značené, proto v nich mužíci postrádají smysl.
K počtu mohylek v nejvyšších českých horách navíc přispívá, že lidé se rádi opakují. "Když někdo vidí mužíka, většinou kolem něj neprojde bez povšimnutí, ale postaví vedle nového," povzdychl si Drahný.
Mluvčí krkonošského parku si myslí, že lidé mužíky staví, protože nevědí, že tím přírodě škodí. Zároveň ale věří, že osvěta může horám pomoci.
"Svého času se mužíci často stavěli na Pomezním hřebeni. Stačil ale jeden článek v časopise a informační cedule na místě a turisté to dělat přestali," uzavřel Drahný.
