Už krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že omezení vstupu na členy klubu nevyjímá provozovnu z veřejnoprávní regulace, včetně zákazu kouření. Z hlediska všech podstatných znaků prý šlo o běžnou provozovnu stravovacích služeb, kde sice nevařili teplá jídla, ale prodávali nápoje a různé pochutiny.
V kasační stížnosti živnostník zopakoval, že provozovnu má pronajatou soukromý kuřácký klub a schází se tam pouze jeho členové. Zdůraznil, že kuřácké kluby mají dlouhou tradici a existují po celém světě. Uloženou pokutu označil za šikanózní omezování spolkové činnosti. Stát má podle stížnosti právo zakázat kouření, ale nemůže bránit dospělým, svéprávným lidem, které kouření a s tím spojené aktivity baví, aby se scházeli.
Fakticky dál stravovací službou
Podle NSS je zřejmé, že provozovna de facto byla stravovací službou. Zákaz kouření se v Česku týká nejen restaurací s teplou kuchyní, ale i kaváren, náleven, barů nebo třeba čajoven.
„To, zda se subjektu týká určitá regulace, se odvíjí též od faktické povahy jeho činnosti, přičemž povinnostem plynoucím mu ze zákona se nemůže vyhnout účelovým založením ‚soukromého klubu‘, v němž by však tento subjekt fakticky provozoval (či umožňoval provozovat) regulovanou činnost,“ stojí v usnesení.
„Že se v téže veřejně přístupné provozovně simultánně mělo odehrávat i spolčování členů kuřáckého klubu, na zákaz kouření a povinnosti stěžovatele za daných okolností nemohlo mít vliv,“ doplnili soudci. V rozhodnutí však vyjádřili i jistou míru pochopení pro kuřáckou vášeň, která je sice zdraví škodlivá, není však nelegální aktivitou - stát ji pouze reguluje.
„Lze pochopit, že kouření může pro některé být i něčím jiným než jen fyziologickou potřebou. Ani Jean-Paulu Sartrovi při kouření oblíbené dýmky či ‚gauloisek‘ nezáleželo ani tak na chuti tabáku jako spíše na významu aktu kouření,“ stojí v rozhodnutí, které dále odkazuje na jednu z knih slavného francouzského filozofa.
