Babička třiadvacetileté Petry nedávno prožila své poslední chvíle, umřela v nemocnici po dlouhé nemoci. Vzhledem k riziku zanesení nákazy se s ní Petra nemohla osobně rozloučit. „Z nemocnice nám volali, že se její stav zhoršil. Na návštěvu ale směl jen jeden člověk, tak tam šel děda, se kterým prožili asi padesát let,“ popsala Petra.
Nemocnice tak dala rodině možnost rozloučit se alespoň na dálku, přes videohovor. „Samozřejmě si toho vážím, že alespoň takhle jsem ji mohla naposledy vidět. Ale není to ono,“ dodala Petra.
Druhá vlna epidemie koronaviru v Česku |
Nařízení, které zakazuje návštěvy v nemocnicích a dalších zařízeních, má sice výjimku pro pacienty v terminálním stádiu nevyléčitelného onemocnění, i tak je z praktických důvodů v mnoha zařízeních upravují.
To potvrzuje Tereza Lepešková, sociální pracovnice poradny Cesta domů, která se zaměřuje na pomoc lidem starajícím se o nevyléčitelně nemocné a umírající. „V poradně se s takovými volajícími setkáváme v posledních týdnech stále častěji, podobně jako během jarního nouzového stavu,“ říká. Příbuzní podle ní pociťují bezmoc či zoufalství z nemožnosti pro umírajícího něco udělat nebo se ujistit, že je o něj dobře postaráno.
„Většinou se lidé trápí nedostatkem informací o blízkém, nemožností kontaktu s ním v nemocnici a hledají, jak se k situaci postavit. Někdo zvažuje přesunutí umírajícího domů a snaží se zajistit potřebnou péči a terénní služby. Někdo je vděčný, když se podaří domluvit třeba i jen na desetiminutové návštěvy na oddělení a tak dále,“ dodává.
Patnáct minut a ve dvou
Ze stran nemocnic je snaha alespoň nějaké rozloučení umožnit. Často je však omezené na jednu nebo dvě osoby, ty navíc mohou zůstat jen krátkou dobu. „U nás je to tak, že po dohodě s ošetřujícím lékařem a u pacientů v terminálním stavu pustíme k pacientovi dvě osoby na maximálně 15 minut,“ popsala třeba mluvčí Fakultní nemocnice u svaté Anny Dana Lipovská.
Návštěvy domovů pro seniory zpět ještě v listopadu, slíbilo ministerstvo |
Možná je za těchto podmínek i návštěva covid pozitivních pacientů, u nich musí mít návštěva veškeré ochranné pomůcky. U ostatních stačí rouška.
„Je to o hledání kompromisu mezi respektováním důstojnosti nemocných a ochranou personálu, kterého je na některých místech opravdu málo a musí být velmi opatrní,“ míní ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka.
Pro ostatní příbuzné a blízké se nemocnice snaží zajistit alespoň možnost již zmíněného virtuálního kontaktu. Na ten však mnohdy nejsou dostatečně vybavené, činí tak proto jen za improvizovaných podmínek. „Virtuální kontakt určitě naši zdravotníci rádi zprostředkují, ale nejsme na to primárně technicky vybaveni,“ uvedla mluvčí Fakultní nemocnice Brno Veronika Plachá.
Chybí lidské teplo i dotek
Ačkoliv je to lepší než nic, rozloučení za pomoci moderních technologií osobní kontakt nenahradí. „Osobní přítomnost je někdy to jediné, co můžeme umírajícímu nabídnout a pro sebe udělat – být spolu v poslední společný čas, tichou klidnou přítomností doprovodit blízkého až k poslednímu výdechu, mít možnost držet ho za ruku, aby cítil, že není sám,“ popsala Lepešková.
Virtuální spojení je podle ní možností, jak blízkému sdělit to, co daný člověk potřebuje, aby se rozloučil, a jako taková má velkou hodnotu. „Přes plochou obrazovku počítače ale jen těžko zprostředkujeme lidskou energii a teplo, a už vůbec ne dotek,“ dodala.
Senioři v domovech důchodců umírají steskem, trápí je zákaz návštěv |
Kromě toho nemá podle ní již tak přetížený personál často čas nemocnému počítač a komunikační program zprovoznit. Rozloučení je přitom důležité.
„V procesu srovnávání se se ztrátou má nezastupitelnou roli. Nám lidem je přirozené dokončovat věci. Když tuto možnost nemáme, bývá to těžké,“ vysvětlila Lepešková. „Někdo tím trpí více než jiný, což záleží na mnoha proměnných, jako je vztah s nemocným, vztahy a komunikace v rodině, na zázemí, na vlastním přístupu ke smrti a konečnosti, na předcházejících událostech jako je historie léčby, péče a tak dále,“ řekla.
V některých případech tak může nemožnost rozloučit se vyvolat výčitky, pocity selhání, bezmoci, vztek či třeba i nedůvěru k nemocničnímu personálu.
„Bezesporu je to (rozloučení za pomoci moderních technologií, pozn. red.) kompromisní varianta, která ale může mít velký význam. I přes telefon nebo tablet si můžete říct mnoho důležitých věcí, dokážete se usmířit, říci ‚mám tě rád‘, poděkovat. Tyto věci potom v lidech zůstanou,“ míní Loučka.
Rozvolnění díky plošnému testování
Není to přitom jen otázkou nemocnic. Omezit musely setkávání třeba i hospice. Rozvolnit některým z nich umožnilo plošné testování. „Mírně jsme uvolnili úplný zákaz návštěv. Nyní se každá rodina rozhodne, který člen je ten ‚nejbezpečnější‘, tedy chodí nejméně nakupovat, nejméně jezdí hromadnými dopravními prostředky. A ten získá jakousi propustku a na návštěvy může chodit normálně,“ popsala ředitelka Hospicu Litoměřice Monika Marková.
Horší to je s covid pozitivními pacienty – k tomu může návštěva na deset minut denně a v ochranných pomůckách. „Ty platí díky příspěvku dárců hospic,“ vysvětlila Marková.
Když dojde na poslední chvíle daného pacienta, má hospic přesně stanovené, kdo smí přijít na návštěvu. „Partner, děti, eventuálně rodiče a sourozenci. Pouze z těchto skupin povolujeme návštěvníky, protože si uvědomujeme riziko nákazy,“ dodala. Ostatní tak umožňují alespoň kontakt přes Skype či třeba WhatsApp.
Někde kvůli zákazu návštěv pořídili tablety:
Jsme rádi, že na našem oddělení ARO máme k dispozici tablety, skrze které se pacienti mohou v nelehkých chvílích bezpečně spojit se svými blízkými. Tablety jim umožní své milé nejenom je slyšet, ale i vidět, což je pro mnoho starších lidí skrze jejich vlastní telefony nemožné. Tablety mohou v situaci nejtěžší nahradit i poslední rozloučení s blízkými, v naší liberecké nemocnici to ale nebývá potřeba. V těchto případech se vždy snažíme, aby se pacienti mohli se svými příbuznými - za přísných hygienických podmínek - rozloučit osobně. I v případě, že jsou pacienti v umělém spánku a již zdánlivě nevnímají, umožňujeme rodině po dohodě s personálem osobní kontakt a případné rozloučení.
