Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Strach z koronaviru nemám. Tady v domově seniorů se kupodivu cítím v bezpečí. Nikdo k nám nemůže, nemá to kdo přinést, tak jsme na tom dobře,“ popisuje v rozhovoru po Skypu přísný režim paní Milena. „Ta vládní opatření nejsou moc sympatická, ale je to podle mě nutné.“
„Opravdu nemám strach o sebe, ale bojím se o dceru a o syna,“ pokračuje žena, která přišla na svět pár měsíců po skončení první světové války. „Sice si voláme, docela často, ale nemůžeme se kvůli opatřením vídat.“
Nemám strach o sebe, ale o své děti – seniory
Paní Milena má syna a dceru. Oba už jsou v důchodovém věku. „Dceři je 66 a synovi 68. Takže jsou to také senioři. A já místo toho, abych se bála o sebe, tak se bojím, aby něco nechytli oni. Voláme si přes mobil, s tím jsem se naučila zacházet. Ale to je z moderních technologií všechno,“ skromně dodává seniorka, přestože jí komunikace přes Skype nečiní žádné potíže.
Nošení roušky si zatím paní Milena nevyzkoušela, protože nechodí ven. „Zůstávám jen u sebe na pokoji. Takže roušky nenosím. Ale platí tu přísná hygienická opatření. Ve velkém se používá desinfekce. Před každým jídlem si musíme důkladně čistit ruce,“ vypráví.
Pandemie do obvyklého rytmu jejího dne příliš nezasáhla, denní program se od normálu příliš neliší. „Snad jen v tom, že se stravuji na pokoji. Snídani mi přinesou kolem půl deváté, pak si luštím křížovky, čtu si. A potom se připravuji na výuku němčiny a angličtiny. Do toho obědy a večeře. Večer se pak dívám v televizi od sedmi na zprávy, abych byla v obraze,“ říká.
Milena Fořtová je optimistka v boji proti koronaviru
Nebojte se, přečkáme to
„Lidi se nakonec vždycky vypořádají se vším. Přečkali jsme války a další katastrofy. Ale mrzí mě to, epidemie nadělá mnoho škody. Víte, myslela jsem si, že po všech těch pohromách 20. století budeme žít v klidu. Tohle jsem nečekala,“ přiznává paní Milena. Současnou situaci by s válkou nesrovnávala, ale v něčem je podle ní válečná zkušenost dobře využitelná.
„Tehdy to bylo hodně těžké. Jednoho mého strýce zavřeli Němci, druhý byl v emigraci v Anglii. Byl omezený pohyb. Ale i tahle domácí izolace se dá využít. Já se tehdy naučila jazyky. Sama, bez cizí pomoci,“ radí mladším generacím aktivní přečkání karantény 101letá seniorka.
Milena Fořtová téměř 70 let učila na středních a vyšších odborných školách v Praze a Karlových Varech jazyky. „Učila jsem hlavně francouzštinu. Ale tady mají lidé zájem spíš o němčinu a angličtinu. Mám celkem čtyři studentky, klientky zdejšího domova.“
Španělskou chřipku si pamatuje paní Milena pouze z vyprávění, i když se narodila v době jejího vyvrcholení. „Pocházím z východních Čech, kde příliš neřádila. Ale vím, že byl problém s nedostatkem potravin. To dnes nezažíváme. Bylo i více obětí. Proto si myslím, že španělská chřipka byla mnohem horší.“
