Opět se dějí věci převratné. Tedy na první pohled. Ruku na srdce, kolik „převratných“ událostí jsme za posledních třicet let zažili? Vždy, když opadly emoce, se zdánlivě nezpochybnitelná tvrzení politiků a médií ukázala ne tak úplně pravdivá či přesná.
Nastoupil rozum a život se vrátil do starých kolejí. Jen na mnoha duších zůstaly šrámy, pachuť čehosi hořkého. Tak je to vždy, když se staneme figurkami na šachovnici, na níž mocní hrají své hrátky. Šachy jsou totiž přesným odrazem politiky. Bojuje se o to, aby padl král, přičemž pěšáci se s lehkým srdcem obětují.
Na začátku každé takové události stojí tvrzení o hanebnosti některého politika či politické strany. Nebo lépe řečeno halasné vyhlášení opozice o hanebnosti těch, kteří právě vládnou. Obráceně by to totiž postrádalo smysl. Co si vezmete na těch, kteří nevládnou? Tady nejde o spravedlnost, ale jen o snahu udržet moc nebo ji naopak vyrvat z rukou těm druhým.
Jenže právě tyhle situace skýtají prostor pro neuvěřitelnou manipulaci s lidmi. Je třeba si uvědomit, že žádné tvrzení, ať již je to prohlášení politika nebo zpráva médií, není božím zjevením, které by obsahovalo krystalicky čistou pravdu. Jistě, něco z reality je v každém z nich, ale záleží na úhlu pohledu, interpretaci mimořádně složitých právních vztahů a samozřejmě také na zájmech, sympatiích a antipatiích autora, který tvrzení formuluje.
Slova unesou všechno a teprve důkladná prověrka může ukázat, kolik je v konkrétním prohlášení či zprávě reality, kolik zjednodušení a kolik lži, někdy neúmyslné, ale bohužel často i programové. V boji o moc je všechno dobré.
Na české farmě
Náš svět není tak jednoduchý, aby se jako v Orwellově Farmě zvířat vešel do srozumitelné poučky, že čtyři nohy jsou dobré, dvě špatné. Podobné slogany ovšem v demagogii fungovaly vždycky. Jednou z nich je z časů komunismu a třídního boje převzatý názor, že bohatý občan je špatný, dobrý je ten chudý. A proto musíme bohatému vzít co nejvíc a dát to tomu chudému, aby byli chudí všichni. Tohle se v poslední době přetavilo do varianty, že zámožný premiér je špatný, dobrý může být jen chudý premiér.
Islám je neslučitelný s ateistickými demokraciemi, řekl v Rozstřelu Vondruška |
Politici rádi ohromují neustálými prohlášeními a údernými návrhy na „řešení“. Rozumné je proto raději vyčkat, až se věci vyjasní. Emoce většinou zastírají rozum a mnohdy mohou způsobit velké škody. Buď nepochopením situace, nebo její lživou interpretací.
Nevěřili byste, kolik politicky motivovaných dezinformací mělo v dějinách dalekosáhlé důsledky jen proto, že panovník či jeho lid byli netrpěliví a nedokázali chvíli počkat, až se fakta ověří. K likvidaci templářů došlo na základě vylhaných obvinění z kacířství. Proti ideologickému nařčení se prakticky nedá bránit. To poznal Jan Hus, Jeroným Pražský, Giordano Bruno, stejně jako Milada Horáková a stovky a tisíce dalších obětí ideologické zvůle.
Někdy je účelová lež v politice ještě rafinovanější, protože nehraje na ideologickou strunu, ale pracuje s úmyslnou nepravdou. I tady najdeme desítky příkladů. Podnětem k prusko-francouzské válce v letech 1870 až 1871 byla tzv. emžská depeše. Zápis z celkem smířlivého jednání mezi pruským králem Vilémem I. a francouzským vyslancem o následnictví na španělském trůnu říšský kancléř Otto von Bismarck zkrátil a změnil tak, aby urážel Francii. A stalo se přesně to, co chtěl – došlo k vyhlášení války.
Tohle je ostatně osvědčený model. Tajné služby USA zjistily „nezvratně“, že Irák vyvíjí jaderné zbraně, a proto byla Saddámovi Husajnovi vyhlášena válka. Žádné jaderné zbraně se nenašly a později se potvrdilo, že šlo o cílenou lež. Večer 17. listopadu 1989 se rozšířila fáma, že policejní jednotky zabily na Národní třídě jakéhosi studenta. Objevila se svědectví očitých svědků. Země povstala, je přece hrozné zabíjet děti! O dva dny později byla tahle zpráva dementována, jenže to už byla revoluce v plném proudu.
Figurkou na barikádě
Doba je dnes taková, že opozice žene část lidu na barikády, protože jinak se k moci nedostane. Ve volbách to neumí, a tak to zkouší jinak. Pokud se to povedlo na Ukrajině, na Slovensku, v Rumunsku a jinde, proč ne u nás? Jenže já si nemyslím, že by u nás podobný model mohl fungovat, protože Češi jsou přece jen opatrnější a mají snad i více rozumu. Alespoň většina, jak ostatně dokazují volební výsledky posledních let.
Ve všech těchto a jiných podobných případech se rozhodně překotné jednání pod tlakem médií a opozičních politiků nevyplatilo. Krátkodobě možná účel splnilo, zvířily se vody, někteří politici se zviditelnili, média měla o čem psát a co vysílat, jenže tím to skončilo. Náš život by se totiž neměl řídit uspokojením z chvilky hvězdné slávy, postavené na chatrných základech, ale měli bychom mít na mysli v první řadě perspektivu toho, o co se snažíme. Je snadné vypůjčit si peníze na dovolenou a strávit dva nádherné týdny, pokud si neumím spočítat, že mne tahle chvilka přivede k osobnímu bankrotu.
Demonstrace iniciativy Milion chvilek pro demokracii na Václavském náměstí. Přes 120 tisíc lidí žádalo demisi ministryně Marie Benešové a premiéra Andreje Babiše. (4. června 2019)
Žádná zpráva není božím zjevením, je to více či méně upravené sdělení, které má říci právě jen to, co autor zprávy potřebuje rozšířit mezi lidmi. Pojem nezávislý a objektivní je totiž v dnešní společnosti v podstatě nesmysl. Jak může být politik nezávislý, když je závislý na hlasech svých voličů? Jak může být novinář nezávislý, když dostává mzdu nebo honorář od konkrétního média?
Pokud si někdo myslí, že pojem objektivní příliš relativizuji, podívejme se do minulosti. Před třiceti lety bylo v tehdejším komunistickém mainstreamu objektivní to, co vycházelo ze zásad marxismu-leninismu. Před sto padesáti lety bylo v rakousko-uherském mainstreamu objektivní to, co vycházelo z respektu k habsburskému domu. Před pěti sty lety bylo objektivní to, co hájilo papežství. I za cenu násilí.
Největší demonstrace od roku 1989, píší ve světě o protestu proti Babišovi |
I dnes se za objektivní považuje výklad ze správných ideologických pozic. Leč je tu jistý problém, protože současná barikáda, která dělí společnost, má dvě strany. Objektivní je podle probruselské strany barikády to, co straní levicovým idejím jednotné Evropy bez bohatých a chudých, Evropy multikulturní, bezpohlavní a prodchnuté ekologií. Podle opačné strany barikády je objektivní vlastenecký pohled, úcta k národní suverenitě, křesťanským tradicím a odkazu předků. Obě strany se přitom prohlašují za nositele těch správných demokratických zásad. A teď si vyberte! Kdo určí, co je objektivní? Mají to určovat vládní strany, anebo ty opoziční? Mají to určovat novináři? Nebo demonstranti?
Ideologické plivance
Pro ideologii na sebe lidé plivali již v antice a my to s gustem děláme dál. Chybí nám pokora a úcta k názoru těch druhých. Pokud se nad každou „zaručenou“ zprávou hned nezjančíme a dáme jí čas, aby se její obsah prověřil, pak bychom na sebe nejspíš plivat nemuseli.
Pokud vím, od dob starověkého Říma platilo a platí, že na obviněného se nahlíží jako na nevinného do té doby, dokud se mu vina neprokáže a není legitimně odsouzen. Dnes tuhle zásadu nahradil princip mediálního lynče. Jakmile vznikne podezření, a je jedno, jaká je jeho relevance, začne se obviněný automaticky považovat za viníka. Politici a média vedou dalekosáhlé disputace o jeho hanebnosti, aniž by byli ochotni počkat, zda se ta hanebnost prokáže.
Česko je úspěšné, protesty proti mně nešťastné, řekl Babiš na Slovensku |
Jistě, na vině je i současná justice, protože některé kauzy se vlečou celé roky, takže je těžké čekat, jak obvinění dopadne, a je logické, že se netrpěliví lidé uchylují k metodě lynče, pokud mají pocit, že se nikdo o spravedlnost nezasazuje. Jenže lidové soudy, jaké fungovaly třeba po roce 1948, stály jen na ideologii a pocitech, nikoli na faktech a dikci zákonů. A to se bohužel v poslední době začíná nenápadně dít i u nás. Nečekáme na výsledek šetření, verifikovaný institucí, která je k tomu v demokratické společnosti určena. Ochotně dáváme prostor k excesům typu Me too a mnoha dalším, kdy se prostě někdo někomu znelíbí a využije toho, že obvinění se vlastně rovná rozsudku.
Rozhodně jsem dalek toho hájit Andreje Babiše, protože neznám pozadí jeho kauz. Ale neumím si představit, jak podrobně znají všechny příslušné materiály a právní konsekvence ti, kteří opět zvedli na pomyslné barikádě prapory a haraší zbraněmi. Nemohu souhlasit s tím, aby spravedlnost bral do svých rukou lid jen proto, že to vyhlásí opoziční politici, aktivisté a některá média. Ti v demokratické společnosti o vině nerozhodují. Jistě, mohou na hanebnosti upozornit, to je správné a spravedlivé, ale tím to končí. Je totiž ostrá hranice mezi informací a rozsudkem!
Voláme po tom, abychom se nerozdělovali a táhli za jeden provaz. Tedy, voláme, ale neděláme to. Možná by stačilo jen být trpělivější a počkat, až se každá zpráva prověří. Nic se totiž nejí tak horké, jak se to uvaří. Trestejme, ale jen tehdy, pokud je vina někoho nesporná. Chovejme se jako v demokratické společnosti, a nikoli jako na Orwellově farmě zvířat.
8. června 2019 |
