Zní to dost libozvučně? Zahrnuje název Česko všechny historické země českého království, tedy i Moravu a Slezsko? Nebo je to jenom další příklad čechocentrismu? Kolik to bude celé stát a pomůže to marketingu při propagaci a prodeji naší země v zahraničí? Všechny tyto otázky byly nesčetněkrát diskutovány v odborných debatách i v masmédiích. Stále mi ale nikdo nevysvětlit jednu věc: proč bychom se měli zbavovat republiky?
Vít Beneš Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy. Zabývá se rozšiřováním EU, evropskou integrací a teorií a metodologií mezinárodních vztahů. |
Republika v názvu našeho státu není jenom nějaký nadbytečný přívěsek. Republika je (byla?) součástí identity tohoto státu, stejně jako království je součástí identity země jménem Spojené království. Britové jsou hrdí na svoji monarchii a nepřijde jim nepatřičné připomínat to cizincům dlouhým názvem státu. Proč nejsme stejným způsobem hrdí na svoji republiku? A víme vůbec ještě, co to je být republikou? Nebo se ze slova republika stala pouhá fráze?
Pro připomenutí. Zakladatelé moderního českého a československého státu bojovali nejenom za národní sebeurčení, ale od určitého okamžiku i „za republiku“. Bojovali za republiku, proti monarchii a proti autokracii. Republika byla cestou ke svobodě a byla to právě republikánská idea, která držela po hromadě multietnický stát Čechů, Slováků, Moravanů, Němců, Židů, Maďarů a dalších národností. Víra v republiku byla dokonce tak silná, že tisíce Čechoslováků neváhaly se zbraní v ruce bojovat za cizí republiku kdesi na druhém konci Evropy – ve Španělsku. Bohužel, boj za republiku byl delší a náročnější, než si zakladatelé první republiky dokázali představit. Po dvaceti letech svobodné republiky se boj za republiku rozhořel nanovo, tentokrát proti autokracii, diktatuře většiny, diktatuře proletariátu.
Minulý režim sice kriminalizoval „hanobení republiky“, ovšem největšího hanobení republiky se dopustili právě komunisté. V období tak zvané „socialistické republiky“ se z institucí republiky staly prázdné schránky, které pouze zakrývaly autokratickou vládu jedné strany, diktaturu většiny (diktaturu proletariátu), která popírala základní principy republikánského zřízení. Být prezidentem republiky bylo jenom jakousi „bokovkou“ pro generálního tajemníka strany. Parlament neplnil svoji funkci, protože veškerá rozhodnutí byla přijímána v orgánech strany. O nějaké dělbě moci mezi legislativní, exekutivní a soudní mocí, což je jeden ze základních principů republikánského zřízení, samozřejmě nemohla být ani řeč. Všechny složky moci si totiž monopolizovala strana.
Česko jako Czechia. Jednoslovné názvy přibudou v databázích OSN |
To, že jsme dnes skutečnou republikou, by mělo být součástí naší značky ve světě. Od založení „první republiky“ sice uplynulo takřka sto let, být republikou ale stále není nic samozřejmého. Většina států světa sice má ve svém názvu „republika“, mnohé z nich ovšem nejsou republikami, ale klasickými autokraciemi (namátkou: Egyptská arabská republika, Íránská islámská republika, Čínská lidová republika). Pokud by byly všechny státy světa skutečnými republikami, chápal bych argument, že „republika“ je v názvu státu nadbytečná. Optimistické předpovědi o konci historie se ale nenaplnily a k vysněnému Kantovu věčnému míru – tedy světové federaci republik – jsme stále ještě nedospěli.
Občas se dokonce zdá, že republika je na ústupu – dokonce i v naší části světa. Rusové opět hledají spásu v autokracii. Maďaři a Poláci budují něco, co bych nazval populistickými „lidovými demokraciemi“. Polsko se ponořilo do plnohodnotné ústavní krize poté, co vláda popřela republikánský princip dělby moci a ignorovala rozhodnutí tamního ústavního soudu. Takový režim samozřejmě není republikou, ale pouhou diktaturou většiny.
A jak jsme na tom my a naše republika? Pokud mohu soudit podle vyjádření českých politiků, médií a diskuzí na internetu, stále víc lidí je ochotných bránit hranice země se zbraní v ruce před uprchlíky a nejrůznějšími „cizáky“. Kdo z nás je ale ochotný bránit republiku a její instituce, třeba i se zbraní v ruce? Kdo z nás by byl ochotný bránit republiku před případným pokusem zavést zde autokracii, diktaturu většiny?
