Bitvu s Ruskem Západ prohrál, neboť se na summitu Severoatlantické aliance rozhodl, že do ní nepůjde. Je to tristní a zoufale znepokojující zjištění. Ale korunu depresi z neschopnosti demokratické části světa postavit se hrozbě návratu do hrůz násilného překreslování hranic nasadil svými výroky člověk, jenž zastává prezidentský post v zemi s neblahými zkušenostmi ohledně kremelského velkopanství.
Žádná invaze, zbytečné sankce, tvrdil Zeman. Ve Walesu mluvil jinak |
„Beru vážně prohlášení ministra zahraničí (Sergeje) Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou,“ prohlásil Miloš Zeman.
Dále pak odmítl sankce jako „naprosto zbytečné“ a celý konflikt na Ukrajině je podle něj „občanskou válkou mezi dvěma skupinami obyvatel“.
To je tak šílené tvrzení, až člověka mrazí. Podle hlavy našeho státu máme spíše věřit chladnokrevnému, skrznaskrz cynickému exekutorovi putinovské dobyvačnosti než důkazům, které denně přinášejí reportéři z místa právě i ohledně kolon tanků a vojenské techniky, neustále proudící z Ruska na Ukrajinu.
Zeman samozřejmě musí dobře vědět, že nenávist mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohla uvést do chodu konflikt nynějších rozměrů, abychom mohli hovořit o občanské válce. Celý ten střet jistě nese známky občanského sváru, jako je ostatně nesla i válka na Balkáně před dvaceti lety. V jádru však jde o systematicky, mocenskopolitickými choutkami rozdmýchaný konflikt. Moskevskými v případě Ukrajiny a bělehradskými v případě Chorvatska a Bosny-Hercegoviny.
Příměří, nebo rovnou kapitulace
Prezident, jenž ještě před pár dny vyzdvihoval odvahu lidového milicionáře Františka Kriegla postavit se koncem 60. let sovětské invazi, tedy vmetl české společnosti písek do očí. Dal najevo, že sám se žádnému krieglovskému pozdněodpolednímu prozření nepodvolí. Nutno sice dodat, že po příjezdu do Walesu, dějiště aliančního summitu, svoje slova zmírnil, ale neomluvil se za ně, aby se tak pokusil vystoupit z karavany až vlastizrádných promoskevských tendencí, jež se stále znova vynořuje napříč moderními českými dějinami.
Ukrajina tedy zůstala opuštěná, bez podpory i těch národů, které mají s ruskými tanky neblahou zkušenost. Páteční vystresovaná snaha ukrajinského prezidenta Petra Porošenka přistoupit na příměří, byť je potupně koncipované podle kremelského gusta, není ničím než úsilím zachránit, co se vzhledem k ruské invazi a západní neochotě Ukrajinu podpořit alespoň dodávkou pořádných zbraní ještě zachránit dá. Porošenko si uvědomuje, že jinak by příští listinou k podepsání už nemuselo být příměří, ale kapitulace.
Další komentáře čtěte v sobotním vydání MF DNESJan Veselý: Politička chce svléknout Arabky, prý pak budou víc uklízet Miroslav Korecký: Fiala po půl roce v čele ODS - Nic jistého, pokračuje „Mission: Impossible“ |
Na summitu NATO zaznělo mnoho povyku, ale pro nic. Francouzský prezident François Hollande se ještě před zahájením blýskl tím, že odmítl Rusku předat už hotové a zaplacené sofistikované lodě Mistral. Doufejme jen, že Hollande už třeba příští týden nezmění názor.
Jedinou konkrétní věcí přímo ze srazu tak je déja vu v podobě sil rychlého nasazení, tedy společných vojenských útvarů, které budou nyní využity v Pobaltí a podél východních polských hranic. Vtip je však v tom, že tyto jednotky existují už hezkých pár desetiletí a zatím nikdy nedostaly příkaz k zásahu. A ani nyní nebudou vybaveny mandátem hned zaútočit, pokud kolem jejich stanovišť začnou projíždět ruské obrněné transportéry. Britský premiér David Cameron nabídl těmto silám 3 500 vojáků, což je úctyhodný návrh. Jenže co na tom, když není jasné, jak dlouho by měly působit.
Smysl by mělo je tam nechat napořád, jako americké základny v Německu, což za studené války vydatně přispělo k zadržení Sovětského svazu. Jenže v tomto jsou alianční závěry bohužel podezřele vágní.
Výbava dnešních politiků
Oblíbenou kratochvílí historiků jsou úvahy, do jaké míry jsou přelomové události ovlivněny charakterovými vlastnostmi aktérů. Jistě by třeba nacistické útoky na Británii dopadly jinak, kdyby Winston Churchill nebyl vybaven zlostnou neústupností. Jenže takových osobností je dnes na starém kontinentě málo, neboť zdejší systémy produkují jednotvárné politiky úřednického nebo populistického typu, jejichž společnou vlastností je zbabělost. Kam patří Miloš Zeman, si klidně dosaďte sami.
Miloš Zeman a jeho kontroverzní slova v pořadu Pressklub na Frekvenci 1:
