Když se dřív řeklo, že se stávkuje, tak se stávkovalo. A třeba i několik dní. Jako v únoru 1997, když železničáři svůj protest protáhli z původně avizovaných dvou na čtyři dny. Jo, to bývaly odborářské časy! A to se odbory ještě mohly v čele s "tátou" Falbrem opřít o zhruba dva miliony "pracujícího lidu".
To už je zašlá sláva. I dneska by rádi odboroví předáci ukázali té vládní chásce, co dokážou, ale nějak to drhne. S novým šéfem Zavadilem rozjeli masový protest proti vládním reformám, například proti odchodu do penze v sedmdesáti letech (který se nikoho z nich týkat nebude), jenže zatím je to poněkud trapná podívaná.
Vědět, že chci stávkovat, mluvit o tom týden dopředu, ale pondělní datum stávky oznámit až v pátek před polednem, to zavání velkým amatérismem. A nahrává to soudnímu rozhodnutí o nezákonnosti stávky – nesplnění podmínky, že protest má být oznámen tři pracovní dny předem. To se nestalo a odbory pod tíhou soudního rozhodnutí musí měnit čas a aranžmá protestu...
Odbory nejsou, co bývaly. Už nemluví hlasem dvoumilionové členské základny, ale jen necelého půlmilionového "zbytku". Tak rapidní propad odborové svazy zaznamenaly za posledních patnáct let, kdy zaměstnanci už nemuseli mít jako v komunistických dobách pocit, že v odborech se prostě být musí.
Na krach pondělního protestu se tak můžeme dívat i jako na důsledek odlivu členů, kdy se z odborů vytratilo i jejich profesionální zázemí. A tak už se ani neorientují v zákonech a nevědí, jak se stávka (ne)vyhlašuje. Pak je tu ale ještě jedno vysvětlení, mnohem horší, rovněž vycházející ze slábnoucí podpory odborů: vyvolat protest na poslední chvíli proto, aby se na krizový stav nikdo nepřipravil a způsobené škody tak byly co největší. A pak říct: Vládo, vidíš naši sílu!
Kdo chce protestovat, ať jde s transparentem na náměstí
Tahle varianta nemůže vyvolat velké sympatie národa (dvě třetiny dotázaných v průzkumu pro ČT blokádu silnic odmítly). Chce-li někdo protestovat, ať si sám přestane pracovat a jde s transparentem na náměstí. Ale prosím, ať nás ostatní vynechá a nenutí vymýšlet, kudy a zda vůbec se dostaneme v den stávky na místa, kam prostě potřebujeme.
Současným protestem vstoupily odbory na ryze politickou půdu. Nejde jim o vyjednávání o platech či zachování zaměstnaneckých benefitů. Je to jejich protest proti reformám, respektive proti vládním stranám, které zvolilo 2 500 752 voličů.
Proti nim se teď šikuje na sto padesát tisíc registrovaných dopraváckých odborářů.
Značný nepoměr, že?
A taky možná odpověď, proč v tom s chřadnoucími odbory máme ve čtvrtek "zahučet" jako rukojmí všichni.
