Podle předáků odborů je to demokratické právo. Vláda se jim hnusí, tak ji smetou. Nastolí se vláda opačná. Nejlépe lidová. Bude bránit sociální stát. Ani korunu z peněženky lidu, řekl by Gottwald.
Může se ale stát, že některé odbory budou chtít jinou lidovou vládu než ty druhé. A jiný sociální stát. Víc pro železnici, ne víc pro hutníky. Co pak? Půjdou zas do stávek - do zboření státu - proti sobě? Jedna lidovláda bude muset porazit tu druhou, protože bude mít lepší pravdu. Jak? Silou. Silou revoluce. Silou, přirozeně, gilotiny či u nás spíše šibenice. Nastolí se jeden lidostát, který porazí ten druhý.
Co kdyby už v sobotu vystoupili proti odborářům neodboráři. Šli by do ulic s opačnými požadavky: svrhnout nadvládu odborů, dotáhnout reformy sociálního státu. Zabránit dalším dluhům. Jak by protiodborářská demonstrace vypadala? Stejně jako ta odborářská. Zavřou se podniky, zastaví se doprava, nebude jídlo, voda, plyn, hostince zavřené, nebudou se dávat výplaty. Protistávka trvá, dokud neskončí stávka.
Další komentáře najdete v aktuálním vydání MF DNESČtěte ve čtvrtek 26. dubna
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
Nevím, jestli toto některý z předáků odborů pochopí. Stávkuje jich sto tisíc. Příště dvě stě tisíc. Ale neodborářů je mnohem víc než odborářů. Souboj dvou stávek vyhrají. Tomu souboji se ve vypjaté podobě říká občanská válka. Prostředky sporu na ulicích se zahušťují, začne se střílet, zapalovat domy, trefení padají k zemi.
Obvyklé postupy demokracie, (volby, pády vlád, nové volby, ústupky sil, zas volby, a tak dokola,) se přenášejí do ulic, kde je nahradí síla barikád. Zákon jde stranou, platí jediné: nás je víc, i když je nás méně. Odboroví vládci říkají, že vládu, kterou povalí, osmdesát procent lidí nechce a že oni těch osmdesát procent lidí zastupují. Moc a mandát nedávají už volby, nýbrž tabulky volebních preferencí.
Kolem odborů se chodí po špičkách
Odbory by se měly přiznat: my nechceme demokracii, volby, mandáty, parlamenty, koaliční a opoziční útvary, bojující podle zákona a ústavy, my chceme pouliční demokracii podle nás, protože máme pravdu a zastupujeme většinu národa. To je odborářská demokracie proti demokracii vykořisťovatelů. My si moc vynutíme na ulicích spravedlivou silou. Asi by je překvapilo, kdyby i někdo jiný šel na ulici dobýt si moc stejně: spravedlivou silou.
Kolem odborů se chodí po špičkách. Jsou to jacísi revoluční táborité, pro které neplatí zákony. Mohou si na ulici a v podnicích dělat, co chtějí. Nikdo se neozve, vše, co napáchají, je předem amnestováno, protože odbory mají právo na své právo. I politici všeho zabarvení říkají: odbory mají právo na to, co dělají... Bojí se jich, jejich agresivity, jejich obsazování vlaků, továren, jejich hospodářské bezohlednosti, jejich svévolného pojetí demokracie jako svobody vydírání občanů.
Kdyby se jednotlivci chovali jak odbory, skončili by ve vězení. Odbory mají výjimku. Mohou vše. Místo odbory říkejme politická strana, která má výjimku. Kdyby jiná politická uskupení zastavovala dopravu, bránila lidem v práci a vynucovala si tím přijetí svých politických představ, brzy by se ta uskupení ocitla mimo zákon.
Odbory to vše smí. Nevím proč. Ve většině politických stran je dost různých zaměstnanců, kteří by mohli státu, rozuměj, ostatním občanům, pořádně zavařit. Bankovní zaměstnanci zavřou banky, vypnou bankomaty, dokud vláda nepřijme jejich požadavky. Byla by to pěkná válka: stávky proti stávkám, pravda proti pravdě, chaos proti chaosu. Ať teče krev pro výši DPH.
Demokracie není válka v ulicích
Opozice odboráře popohání. Vidí v nich schody k brzké moci. Učí je kousat, dodává jim odvahu. Myslí si, že až ona bude u moci, odbory zkrotnou. Sociální demokracii stále nedochází, že bude-li u moci, bude i ona spořit a sociální stát opravovat. Chce mít na krku rozdivočelé mistry pouličních kraválů a secvičené organizátory generálních stávek, toho nejhrubšího vyděračství nikoliv směrem k vládě, nýbrž k spoluobčanům.
Žádné vládě v takové situaci neudělá potíže všechny (a další a další) požadavky odborářů splnit. Takové štědré zákony parlament radostně schválí, protože budou pro lid. Lidu se to však nevyplatí: vláda tu štědrost zaplatí zvýšením daní a půjčkami. Vysoké daně a dluhy státu dnes už vydává za pokrok jen hrstka křiklounů, z ekonomů asi nikdo. Jsou to požadavky, které se hodí jen na ulici, tam dělají radost.
Kdyby byli odboroví předáci otevřenými politiky na politické scéně, brzy by zkrachovali. Jejich agresi nemají ani komunisti ve Sněmovně. Vědí, že je jinde než na ulici neprodejná. Odboráři jsou na tom dobře: hrají politickou roli, chtějí demontovat stát, ale nemají žádnou odpovědnost a nepotřebují politický mandát. Proto jsou semeništěm politického radikalismu. Je to menšina, která, jak tvrdí, tvoří většinu. Volby k tomu nepotřebuje.
Demokracie je dohadování a kompromis, ne válka v ulicích. Tak vzhůru, paralyzujte stát. Zuřivost je program. Váš.
