Demokratická silná federace nadlouho zajišťující mír, prosperitu a sílu kontinentu je lákavá vidina. Rizika jsou však velká, protože ztratit se dá až příliš mnoho.
José Barroso vyzval k federalizaci Evropy. A nebyl by to Václav Klaus, aby se neozval. Podle něj se má Evropa vydat "opačným směrem". Federace prý znamená zánik státní suverenity a demokracie.
Klaus o destrukci demokraciePrezident v rozhovoru pro The Sunday Telegraph označil nové snahy o federalizaci EU za "konečnou fázi" zániku demokracie |
Dnes nejde o akademický spor. Pod tlakem krize si většina reprezentací evropských států uvědomuje historickou chvíli. Dosud je Unie spolek národních států, které některé pravomoci předaly, a to spolku svých hlav či ministrů. Státy si vytvořily formální i neformální pravidla chování a vytvořily patrně nejcivilizovanější útvar v dosavadních dějinách. A zároveň si v nejdůležitějších aspektech zachovaly plnou svrchovanost.
V Unii je všechno na dlouhé lokte, takže federace v nejbližších letech "nehrozí", ale vůle k ní je silná. Položme si, na rozdíl od Klause, zcela nepředpojatě otázku, zda je to správné a možné.
Demokracie a stát
Nejjednodušší je vyrovnat se s myšlenkou, zda zánik státní suverenity znamená zánik demokracie. Člověk nemusí být profesor, aby věděl, že ne. Spojené státy či Indie jsou jasnými protipříklady. Demokracie může dobře fungovat i v impériích složených z velmi rozdílných ekonomických národnostních a v Indii i kulturních celků. Mírový vznik federace či konfederace národnostních států v Evropě by byl bezprecedentní, a to vzhledem k jejich rozdílné historii, po staletích válek o nadvládu a mimořádné nacionální hrdosti. Nemluvě o velké jazykové různosti. Byl by neustále ohrožován odstředivými vlnami, které by vyvolávali národní politici.
Představa, že by se občané vyspělých evropských zemí v tomto procesu zřekli demokracie, je však scestná. Nepochybně v referendech by schvalovali postupné kroky. Vytvoření celku by podléhalo konsenzu, i když je pravda, že malé země by se rozhodovaly tak trochu s nožem na krku. Zůstat mimo federaci by pro ně bylo osudným. To, že by byla plně demokratickou a liberální jako Spojené státy, je však nade vši pochybnost.
Stát a národ
Člověk nemusí být ani odborným asistentem, aby věděl, že světovládné ambice evropských mocností způsobily ve dvacátém století nejhorší zlo v dějinách lidstva. První světová válka, která dnes působí jako šílenství, byla důsledkem nezkrotného nacionalismu. Druhá byla důsledkem první. Evropská unie, tedy pokus o mírové uspořádání v Evropě, zase důsledkem druhé války.
Snaha o nastolení jakéhosi Evropského pořádku je však starší. Metternichova aliance po Napoleonově řádění měla dosti dlouhé trvání. Už tehdy bylo jasné, že když budou evropské státy ponechány samy sobě, způsobí to tragédii. Přitom národní stát se svým nacionalismem a fangličkářstvím je novodobým a mimochodem německým vynálezem. Právo na sebeurčení národů zase vynalezli Američané, konkrétně Wilson. Obě dnes už přijímaná klišé sloužila konkrétním politickým cílům.
Impéria vznikají a zanikají, stejně jako takzvaně národnostní státy. Čína se štěpila několikrát v dějinách, jako se štěpí nyní Gruzie. Německo vzniklo ze stovek států a státečků. Lidé, kteří prchají do Ameriky, dávají jasně najevo, že se jim proti bude žít v demokratickém impériu než v jejich národním státě. Podobně jako není vázána na stát demokracie, není na něj nikterak vázána národní prosperita.
Klaus má pravdu v tom, že federalisté nyní tlačí na pilu. Mohou využít úzkosti Evropanů, aby prosadili své politické záměry. Ale jak dopadnou, není možné předvídat. Klausovo přesvědčení, že federalizace znamená zánik suverenity a demokracie, je nesmysl. Z toho však nevyplývá, že federace by byla dobrem a že je vůbec možná. Pokusy vytvořit dohodou nebo mocí sjednocenou Evropu vždy ztroskotaly. Už proto, že země, které se cítily takovou mocí ohroženy, proti tomu vždy všemi silami bojovaly. Zejména Británie si to nemohla dovolit, a tak podněcovala kontinentální sváry. Dnes se však ze supervelmoci, která hraje někdejší úlohu Británie, ozývá volání po onom jednom čísle v Bruselu.
Je to možné?
Neexistuje vnější moc, která by mohla federalizaci Evropy zabránit, pokud si to budou státy přát. Navíc nové generace Evropanů už pomalu odrůstají národním předsudkům. Internet a všudypřítomná angličtina, jakož i obchodní řetězce napomáhají ke vzniku jednoho světa. Můžeme si o něm myslet cokoli, ale je to fakt.
Přesto se úsilí o federaci může minout cílem a rozbourat stavbu Evropské unie a vrhnout kontinent zpět k období válčících států. A to tehdy, když proces vyvolá v jedné nebo v několika lokálních velmocích pocit ohrožení. Pokud si občané demokraticky zvolí silné protievropské vlády. Pokud začnou případné neúspěchy přičítat Bruselu...
Demokratická silná federace nadlouho zajišťující mír, prosperitu a sílu kontinentu je lákavá vidina. Rizika jsou však velká, protože ztratit se dá až příliš mnoho.
