První, řadový bouchač v pohotovostním pluku na sklonku minulého režimu, tloukl lidi, když se zavelelo, pak léta sekal latinu u policie a teď rozjíždí kariéru v politice. Druhý, inženýr chemie, zažil po převratu vzestupy i pády, motal se kolem pochybných armádních zakázek a získal si pověst šíbra, který v tom umí chodit.
O to je možná celý spor mezi nimi zajímavější, že není černobíle barvotiskový. Má Kalousek poslechnout mandátový výbor sněmovny a omluvit se (nebo zaplatit pokutu) za to, že Ondráčka označil za komunistického fízla? V celém sporu, symbolicky zarámovaném letošním výročím čtvrtstoletí „sametu“, jde o interpretaci historie i o svobodu slova, tedy o minulost, přítomnost - a vlastně i budoucnost.
Ve sporu se zrcadlí rozporný postoj k bývalému režimu
Sněmovna verdikt mandátového výboru zrušit odmítla, ale nenašla sílu ho ani potvrdit. Kalousek tedy nevyhrál, ale trestu nakonec vyklouzl. Zrcadlí se v tom rozporný postoj k předlistopadové minulosti a ke KSČM coby jejímu reliktu.
Máme sice zákon o tom, že komunistický režim byl zločinný a zavrženíhodný, ale komunisté vládnou v mnoha městech, sedí ve většině krajských vlád, mají hejtmana i místopředsedu sněmovny, a kdyby loňské volby přihodily více hlasů levici, přímo či nepřímo už by nepochybně vládli celé zemi.
Jeden z nich se teď dotčeně brání, že mu někdo připomněl minulost, byť trochu expresivněji. Přitom to byla KSČM, která se sama rozhodla napsat muže s problematickým životopisem na svou kandidátku.
A byl to Ondráček, kdo z anonymních policejních řad sám přešel pod světla sněmovních reflektorů. Pod nimi už se neschová, vždycky mu někdo připomene, že mlátil lidi kvůli jejich názorům. Poslanci přitom nikdo neupírá, že uběhlo čtvrtstoletí a i on snad prošel nějakým osobnostním vývojem. Na druhé straně fakt, že se po zkušenosti v roce 1989 rozhodl právě pro KSČM, tomu tak úplně nenasvědčuje.
