To, že jsou vládní i opoziční strany v kritickém stavu, neznamená, že v kritickém stavu je země či demokracie. Politika je jen zlomkem společenského života. Naštěstí věda, kultura či zdravotnictví jsou v mnohem lepším stavu.
Iljič Uljanov zvaný Lenin správně tvrdil, že revoluce může zvítězit jen tehdy, když vládnoucí třída už nechce vládnout. Demokratičtí politici Západu naštěstí vládnout chtěli, tak bolševismus prohrál.
Pokud Leninova mrtvola vidí z mauzolea poblíž Kremlu na naše politiky, mohla by si myslet, že doba pro revoluci přichází. Politický systém, který vznikl v devadesátých letech a značně kopíruje model první republiky, dočista ztrouchnivěl. Vládní ani opoziční strany nevidí reálnou situaci země, nenabízejí žádnou cestu z krize, natož ambiciózní program, který by zemi dovedl blíž vyspělému světu.
Modrá, oranžová a fialová bída
Nejde o žádnou blbou náladu, natož o výkřiky několika zoufalců, které dopraví do Prahy Holešovská výzva. To, že diagnóza hlavních stran působí beznadějně, se dá dokázat. Začněme tou papírově nejsilnější z nich.
ČSSD jasně vede v průzkumech veřejného mínění. I její politici jsou nejpopulárnější, pokud se o nějaké popularitě politiků v Česku dá vůbec mluvit. Na sjezdu si socialisté naolejovali svaly. Předseda Sobotka byl zvolen přesvědčivě.
Teď se však servali o stínovou vládu. Zdání jednoty vzalo zasvé. Místopředseda Hašek sice Sobotkovi na sjezdu ustoupil, ale neumí být druhý. Při první příležitosti sahá po meči a sápe se na Sobotku. Prezident Zeman se sice naoko se svou mateřskou a později macešskou stranou usmířil, ti socialisté, kteří mu nejsou milí, se však před ním třesou jako nervózní teriér. Jeho milci se zase těší, že stranu ovládnou. Kde je program, kde je vize, kde jsou vůdci? Kde je důvěryhodnost?
Na ODS a TOP 09 je snad ještě smutnější pohled. Ve chvíli, kdy je český pravý střed blízek historickému debaklu, se tyto strany vyžívají ve vzájemném vyvražďování. Místo toho, aby poslední vládní čtvrtinu proměnily konečně v úspěch, přetahují se o to, kdo bude hegemonem na pravici. Kalousek otevřeně uráží Nečase a Nečas Kalouska. Kalouskovi je z Nečase prý nevolno a Nečas nepřímo obviňuje Kalouska z toho, že příjmy TOP 09 by nemusely být čisté. Pak si oba sednou vedle sebe do vládních křesel. Tak, pánové, nenávidíte se, nebo spolupracujete? Položí otázku normálně myslící občan.
Obě pravostředové strany kromě toho válčí o Prahu. Nepřou se o to, jak poměrně prosperující hlavní město ještě zvelebit. To je zcela lhostejné. Jde o to, jak odstavit protivníka od moci. Protivníka? Vždyť jde o strany s takřka identickým programem. Jenže program není to podstatné. Podstatné jsou zisky a ztráty. Politické, a jak každý ví, i jiné.
To, že jsou vládní i opoziční strany v kritickém stavu, neznamená, že v kritickém stavu je země či demokracie. Politika je jen zlomkem společenského života. Naštěstí jsou věda, kultura či zdravotnictví v mnohem lepším stavu. Ztrouchnivělá stranická politika však bohužel na zemi leží jako promočená deka a brání jí ve volnějším dechu.
Poptávka a nabídka
V Itálii, v Polsku či na Slovensku tradiční strany selhaly stejně jako zde. Vždy se však našel někdo, kdo je dokázal nahradit. V Česku se o to pokusily už před třemi lety Věci veřejné. Jejich krach však další odrazuje.
Veřejnost je zatím skeptická k úsilí Andreje Babiše vydupat ze země nové společenské hnutí. Některé známé osobnosti však začaly chápat potřebu změny. Babišovo Ano se může ze spolku jednoho muže přetvořit ve skutečnou politickou sílu.
Touha občanů po změně politiky je podle průzkumů takřka horečná. Kdokoli přijde se solidní nabídkou, která uspokojí tuto poptávku, měl by uspět. Hlavní parlamentní strany totiž žádnou naději na obrodu zatím nenabízejí.
Není vyloučeno, že zárodky konkurence současným stranám jsou ještě jinde. Různé občanské iniciativy, ať už jde o Karla Janečka nebo jiné, však budou vždy bezzubé, pokud se nepustí do politického boje. Jenže pustit se do politického boje dnes znamená, aspoň podle převažujícího mínění, zahrabat se po pás či po krk do slizu nebo něčeho ještě horšího.
Všichni, kdo chtějí změnit politiku, tak čelí dilematu: Lidé chtějí, aby byli čistí pro změnu. Jenže aniž byste se umazali, nic změnit nemůžete. Nabízí se tedy ještě jeden scénář: Zdecimované strany 90. let příští volby přežijí a budou koexistovat se silným prezidentem Zemanem. Ten má sice řadu nectností, ale jako politik je předvídavý a rozhodný. Když mu bude sloužit zdraví a přát štěstí, může posunout zemi k prezidentskému systému.
Lze samozřejmě stokrát pochybovat o tom, zda by prezidentský systém byl ideálním řešením. Zvlášť pokud by „vládl“ poněkud výstřední Zeman. Těžko však lze pochybovat o tom, že by to proti současnému lidsky i myšlenkově vyprázdněnému stranickému systému byl aspoň posun vpřed.
