Máme hypotéku na byt. Ještě jsme si pořídili na leasing peugeota, toho se teď možná budeme muset vzdát. Já snad seknu s prací u policie. Vyplatí se mi jít do soukromé agentury... Takové a podobné byly argumenty demonstrantů, kteří se v úterý shromáždili v Praze, aby protestovali proti vládním škrtům.
Žádné bědování vdovy: "Mých pět dětí teď půjde po žebrotě a já zajdu na souchotě." Lamentování slušně živené střední třídy nad tím, že se jí může snížit standard. Navíc do ulic nevyrazily miliony jako ve Francii či Španělsku, ale jen desítky tisíc. A to ještě možná proto, že bylo hezké počasí.
Před tím tedy vláda ustupuje, stahuje se, dává kompromisní návrhy? Když to takhle půjde dál, jak to dopadne se skutečnými reformami? Bude o nich rozhodovat ulice? Takové hledisko se nabízí a odboráři už teď mohou vytroubit před svými ovečkami vítězství. Bylo by to však mylné hledisko.
Orangutanova práce?
Plošné snižování mezd, zavádění či rušení tabulek je vždycky sporné. Navíc lidé, kteří si zvykli na tabulkové či tarifní platy, se mohou cítit znepokojeni. A to i v případě, že jsou dobří a mohou právem očekávat růst platu díky možnému vyššímu osobnímu ohodnocení.
Platová reforma vychází z jediného předpokladu: Musíme ušetřit v rozpočtu. Je to tak trochu dílo myšlení, kterému Petr Nečas říká myšlení škrtacího orangutana. Okamžitě vyvolává ostrou protiargumentaci. Státní zaměstnanci poukazují na to, že sami politici si zdaleka nesnižují platy a výhody tolik. A soudci, tak často kritizovaní za liknavost, dokonce zakázali na své vysoké příjmy sáhnout.
Občané ve volbách dali jasně najevo, že fandí rozpočtové stabilitě a do Řecka chtějí jezdit na dovolenou, a ne za státním bankrotem. Když se však šetření dotýká jich, každý si řekne: "Proč zrovna já? Cožpak já jsem položil Lehman Brothers?"
Tvrzení, že takové lamentace si vyhození zaměstnanci soukromého sektoru mohou dovolit leda doma v kuchyni, je pravdivé. Nic však neřeší. Státní zaměstnanci si lamentace na náměstí dovolit mohou a mají na ně plné právo. A že lamentovat budou, pokud se jim snižují platy nebo se sahá na jiné výhody, na to můžete vzít jed – a nemusíte být politolog.
Vláda, která chce reformu prosadit, má přesně dvě možnosti: buď se s křiklouny dohodnout, nebo je porazit. Třetí možnost, ustoupit zcela, už totiž znamená, že vláda není reformní. Bojovat do krajnosti má někdy smysl. Margaret Thatcherová měla v zájmu budoucnosti Británie právo zlomit moc nenažraných odborů. Jenže krvácet kvůli rušení či omezování tarifních platů? Jde přeci o to, aby se ušetřilo. Který ze škrtů je prací orangutana a který prací moudrého správce státu, o tom se má diskutovat. A nejde teď o to, že blíž k pravdě má vláda než odboráři. Schopná vláda musí být schopna svou pravdu prosadit co nejinteligentněji.
Kompromis není sprosté slovo
Čas pro bitvu nenastal. Ani pro dělostřeleckou přípravu. Skutečné reformy přijdou napřesrok. Vláda nemá zapotřebí si znepřátelit odboráře kvůli sporným a v podstatě nepatrným penězům. Až se budou měnit penze nebo skutečně reformovat zdravotnictví či státní správa, bude potřebovat partnery, ne zaryté nepřátele.
Ani pro odbory není v této chvíli boj do statků a hrdel příliš výhodný. Šetření je populární. A ti, kdo ho bojkotují, aby si mohli podržet leasing drahého auta, se s rozhodnými sympatiemi veřejnosti potkají sotva. Pokud se navíc budou chtít odboroví bossové otáčet na věcech, ve kterých nejde o všechno, udělají si zarytého nepřítele z vlády. A Nečas tak sice nevypadá, ale je válečník, když na to přijde.
Odboráři si mohou mnout ruce nad tím, jak se jim stávka vydařila, dokonce se blahem zatetelit. Bylo by to ale tetelení bláhové, ne blažené.
Jestliže ministr Drábek přišel s kompromisním návrhem, nejednala zbaběle, ale rozumně a prakticky. Trvat na svém nemá zásadní význam pro budoucnost hospodářství v zemi. Navíc vláda vypadá teď v očích veřejnosti dobře: My nejsme střihouni, kteří jdou za svým po hřbetech nevinných lidí.
Ve státním sektoru se musí ušetřit. Ví to každý včetně všech rozumných zaměstnanců. O tom, jak ušetřit, se dá ještě uvažovat – na přípravu důkladné reformy bylo skutečně málo času. Kompromisní návrh tedy není porážkou vlády, ale vítězstvím rozumu.
To, že ho odbory nepřijaly, je vítězství zpupnosti jejich bossů nad společenskou odpovědností. Nafoukli se nad vydařenou stávkou a cítí teď moc takřka duškovskou. S takovými odborovými vůdci bude reforma velmi těžká. Vládě asi nezbude nic jiného než s nimi skutečně začít válčit. A v tomto tažení by měla mít podporu většiny veřejnosti.
