Je to hysterie a panika. Stačí se podívat na mapy migračních pohybů dnešního světa a zjistíme, že se kolem Evropské unie vlastně nic zvláštního neděje. Nebo se toho děje daleko méně, než by se dít mohlo. Na to, že se v sousedství Evropské unie rozpadají nejméně čtyři státy, tedy Libye, Sýrie, Irák a svým způsobem i Ukrajina, že nejméně v části z nich probíhají vojenské konflikty, které vyhnaly z domovů miliony lidí, je vlastně “krize” kolem uprchlíků překvapivě malá.
Nastalo druhé stěhování národů. Mapa ukazuje, kam míří nejvíce běženců |
V současnosti odhadovaných jeden až dva miliony lidí, kteří by v příštích letech mohli přijít do Evropy, není nic, co by nemohla půl miliardová Evropská unie bez problémů absorbovat. Když se navíc podíváme na strukturu uprchlíků, kde většinu tvoří mladí muži, jde o část populace, kterou ekonomové a sociologové nazývají pracovní silou.
Část z nich je navíc elitami svých zemí. Je to obrovský pozitivní impuls pro celý stárnoucí evropský kontinent, jež si neví rady se svými neufinancovatelnými důchodovými systémy, poklesem porodnosti a dalšími negativními důsledky současné podoby evropské civilizace.
Celoevropské řešení
Problém s jedním, či dvěma miliony uprchlíků nastává v okamžiku, kdy tito lidé zaplaví dva státy jižní Evropy, Itálii a Řecko, které prostě mají tu smůlu, že jsou na jižní hranici schengenského prostoru. Mimochodem, podobnou smůlu má i naše téměř sousední Maďarsko.
Pro zvládnutí problému je třeba nějaké celoevropské řešení. Možná ne úplně to, jaké navrhuje ve svém plánu na umísťování žadatelů o azyl a imigrantů Evropská komise (o návrhu čtěte zde). Ale pokud nepřijde někdo s nějakým lepším evropským plánem, je to alespoň částečné řešení.
Největším problémem plánu přitom nejsou kvóty, ty jsou naopak spolu s posílením střežení společné hranice a akcí u libyjských břehů částí dokonce nejlepší. Největším problémem, jenž plán neřeší, je to, co se bude dít s odmítnutými žadateli o azyl. Tedy s tou částí ekonomických uprchlíků, které Evropská unie chtít nebude. Kam se budou vracet, jak se tam budou vracet a kdo to bude platit.
A další věcí, kterou si musí EU a Západ uvědomit, je, že válka s Islámským státem je naše válka. Je to válka s nesmiřitelným protivníkem naší civilizace, v její křesťanské i islámské podobě. Válka s protivníkem, s nímž nelze vyjednávat, protože on vyjednávat nechce a nebude, ale kterého je třeba zničit.
Etnicky vyčištěné Česko
Nejméně připravená na příliv imigrantů je naše část Evropy. Po druhé světové válce a během ní téměř etnicky vyčištěná, čtyřiceti lety komunismu odříznutá od přirozeného migračního vývoje, který proběhl v západní Evropě. Nemáme ani zkušenost s koloniemi a důsledky, které jejich vznik i zánik přinesly, prostě jsme si odvykli žít v multikulturním a multietnickém světě. S malou výjimkou našich Romů, soužití s nimiž však zvládáme jen s krajním vypětím na obou stranách.
Pod záminkou, že jsme “pořád chudí”, jsme se my, kteří jsme na Západ vyslali při různých katastrofách v průběhu naší vazalské existence pod Sovětským svazem ze střední Evropy ne statisíce, ale miliony uprchlíků, chovali k azylantům víc než macešsky.
Naše azylová řízení byla nastavena tak, aby většinu oprávněných azylantů vrátila zpět, nikoli přijala. Středoevropské společnosti se staly xenofobní, sobecké, vůči světu neodpovědné a vůči Evropské unii pouze natahující ruku.
Praha jako Vídeň?
Stačí ale málo. Stačí trochu odvahy, občanské statečnosti a státnické rozvahy. Stačí mít alespoň trochu rozumné politické elity.
Je to vidět na sousedním Rakousku, které z Vídně, metropole devítimilionového státu, dokázalo i s pomocí přistěhovalců vytvořit kvetoucí multikulturní a v dobrém slova smyslu světové město. Město, které dokázalo přijmout vlnu íránských azylantů, utečenců z Bosny a Hercegoviny, ba i imigranty z Afriky. Také díky tomu je dnes Vídeň nejzajímavějším městem střední Evropy, „nejlepším městem k životu“ na světě, nesrovnatelná s provinčními městy, jako je Praha, Bratislava nebo Budapešť.
Díky svým přistěhovalcům, mezi nimiž jsou i tisíce úředníků OSN, OPEC, nebo OBSE, je Vídeň město, kde chtějí žít mladí Rakušané, městem, jehož kulturní i společenský život předčí dokonce i mnohem, mnohem větší Berlín.
I v Česku se v naší historii žilo vždy nejlépe, pokud náš stát nebyl jen státem Čechů, pokud k nám mířili cizinci, pokud se v Praze nemluvilo jen česky. Za Karla IV., za Rudolfa II., za první republiky.
Zavřít se před přistěhovalectvím, zavřít se před uprchlíky je malé, krátkozraké a hloupé. Je to jako nepustit do rybníka čerstvou vodu. Pokud se to neudělá, tak se časem stane z tohoto rybníka zahnívající bažina, v níž nebude k žití. Tak jako to časem hrozí Česku.
Uprchlíci se hromadí i pod Alpami na pomezí Itálie a Rakouska:
4. června 2015 |
