Když Karel Schwarzenberg řekl v televizní debatě, že by dnes Beneš stanul před válečným soudem za vyhnání Němců, bylo to netaktické, zjednodušené, nehistorické a při vší úctě k ministrovi i nechytré. Když teď Miloš Zeman v Rakousku sice nepřímo, ale zcela čitelně řekl, že odsun zachránil většinu sudetských Němců a Rakušanů před trestem smrti, bylo to ke všem těmto charakteristikám navíc zlé a nekulturní.
Je chvályhodné, že se Zeman dokáže vyjadřovat ostře a za svými názory si stojí. V kampani však ukázal, že se stejnou sebejistotou a rétorickým mistrovstvím říká lži. V Rakousku dokázal, že podobu bonmotu může mít nesmysl.
Zeman sice vztyčil nad Hradem za velkého jásání vlajku Evropské unie, ale teď by ji měl zase svěsit. Pokud se totiž rychle neomluví, je v jádru stejný nekulturní mluvka jako jeho předchůdce, který přirovnával Unii k Sovětskému svazu.
Nesmysl
K duchu poválečného evropanství patří smířlivost a úcta k druhým. Patří k němu uznání vlastních vin předtím, než poukážeme na viny druhých - víme totiž, že nevinen není nikdo. Evropané taky chápou, do jaké míry byli prostí občané bezmocní proti zlu, jaké rozpoutala druhá světová válka a komunismus a jaké osobní kompromisy museli leckdy uzavírat.
V případě Zemanova výroku však nejde jen o to, že je zbytečně urážející vůči hostitelské zemi. Je to navíc nesmysl. Je to smutné, že po jednom prezidentovi, který vedle mnoha rozumných vět říkal občas nesmysly, máme na Hradě podobného.
V tomto případě lze použít tak silného slova, protože je to historicky i logicky dokazatelné. To, že sudetští Němci volili Henleinovu stranu, není žádná zrada. Byla v Československu legální. Odtržení Sudet bylo ve své době legální, bylo posvěceno mocnostmi, a bylo dokonce v duchu slavného wilsonovského práva národů na sebeurčení. Když nedovedli důsledky Mnichova vidět a předpovědět světoví politici, jak to mohl vědět nějaký mlynář Habermann ze Sudet? Jistě, někteří čeští Němci se stali esesáky a gestapáky, kradli a vraždili.
Jenže to dělali Češi taky. Cožpak to nebyla v Zemanově smyslu vlastizrada, když schvalovali popravy vlastenců za heydrichiády?
A že odsun nevycházel z principu kolektivní viny, protože v zemi deset procent Němců mohlo zůstat? Ani to není pravda. Ti, kdo dostali (jak se později ukázalo pochybné) právo zůstat, museli dokazovat, že byli aktivními antifašisty. A když se zeptáme na nezletilé děti, které se nemohly přihlásit k německému občanství, nemohly spáchat žádný zločin, a přesto byly vyhnány a okradeny, jak může Zeman odpovědět? Nijak.
Vyhnání Němců je historicky pochopitelné. Je to logický důsledek nepochopitelného zla, které rozpoutal Hitler. Je to fakt, který vytvořil status quo. To nikdo normální či důležitý v Evropě nechce měnit. Celou záležitost čestně uzavírá česko-německá deklarace. Ty věci se staly, litovat čeho mají obě strany a nikdo nepochybuje, že hlavními viníky jsou Němci.
Přízrak revanše
Proč však hraje sudetoněmecká otázka pořád v českém veřejném mínění takovou roli? Proč se kvůli ní mezinárodně ztrapňuje Václav Klaus, když žádá výjimku z Lisabonské smlouvy? Proč kvůli ní ztratil veškerou naději na dobytí Hradu Karel Schwarzenberg? A proč dělá teď Miloš Zeman sobě i naší zemi další mezinárodní ostudu?
Otázka jakéhosi revanše totiž hraje v domácí veřejné diskusi stále roli, jakkoli je věcně nesmyslná. Starší si pamatují, jak komunistická televize mluvila o revanšistech a nesmírně zveličovala hrozbu sudetského landsmanšaftu.
Byla to součást promyšlené propagandy, která měla zdůvodnit, proč si držíme na hranicích statisícovou armádu. Strach o majetek je silná motivace a komunisté, jakkoli naoko majetkem pohrdali, dokázali hrát na tuto strunu.
Proč však věříme v revanš i 20 let po smíření s Německem? Dvacet let jsou Německo a Rakousko našimi přáteli a spojenci. Téměř deset let jsme členy Unie, jejíž mechanismus jakýkoli revanš vylučuje. Proč to ještě bolí?
Tuto otázku nelze zcela uspokojivě zodpovědět. Částečně je to jistě tím, že tuto kartu, kterou zdědili po totalitě, rozehrávají politici, zvláště Klaus a Zeman. Částečně tím, že mnoho zejména starších lidí má pořád strach z Německa, které rozpoutalo nevýslovnou hrůzu, i když je už přes šedesát let příkladným státem. Částečně v tom hraje možná roli i špatné svědomí. Částečně tradiční uzavřenost do sebe a malá znalost mezinárodní politiky a jejích zákonitostí.
Jisto je, že prezident by měl stát nad tím vším, usmiřovat a vysvětlovat. Zeman udělal pravý opak. Rozsévá strach a nedůvěru tam, kde se sluší mluvit o lítosti a odpuštění.
