Stále čekáme na to, zda bude platit staré úsloví, že když se dva perou, třetí se směje. Ale spíše to vypadá, že ne, že smát se bude jeden ze dvou rváčů. Hlavní spory při sestavování vlády a jejího programu se zatím odehrávají mezi Sobotkovou ČSSD a Babišovým ANO.
Třetí do party - Bělobrádkova KDU-ČSL - se zmiňuje snad jen v souvislosti s církevními restitucemi. Podivný byl už samotný formát, v němž se dva týdny po zažehnání pokusu o vnitrostranickou změnu v ČSSD vyjednávalo o sestavení vlády. Byly to důsledně jen dvoustranné rozhovory, a to zvláště mezi ČSSD a ANO. Z toho je zřejmé, kdo bude mít v případné koalici hlavní slovo. Minoritní partner to nejspíš nebude. A je vlastně s podivem, že byl takový formát koaličními partnery vůbec akceptován.
Konec jazýčku na misce vah
Situace, v níž se KDU-ČSL bude ve vládě nacházet, pokud do ní vstoupí, bude nová i pro lidovecké matadory v pozadí, a to ze dvou důvodů. Když totiž po Listopadu zasedali ve vládě, byla složena z jedné velké a dvou (či více) malých stran, přičemž vliv těch malých býval spíše větší, až enormní. Vzpomenout lze na druhou Klausovu či druhou Topolánkovu vládu, případně i na vládu Špidlovu, přinejmenším v jejích začátcích. V uvažované Sobotkově vládě to bude jiné. Lidovci se nemusí octnout ve zlaté éře Josefa Luxe, nýbrž spíše v pozici pozdních Věcí veřejných, či dokonce LIDEM za vlády Nečasovy. A to nebude žádný med.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Druhá odlišnost spočívá v tom, že lidovecké hlasy nejsou tentokrát ve Sněmovně pro socialisty a babišovce nijak výrazně unikátní a nenahraditelné. Již volba místopředsedů Sněmovny naznačila, že legislativní koalice se mohou značně lišit od té exekutivní. Při absenci lidoveckých hlasů mohou zaskočit tu komunisté, tu Úsvit.
Taková situace se může podobat snad jedině roční Paroubkově vládě, kdy sice lidovci (a Unie svobody) formálně zasedali ve vládě, ale ve Sněmovně protlačovala socialistické zákony koalice sociálních demokratů a komunistů, a to i přes ostrý a zásadní, ale ve výsledku bezmocný a směšný lidovecký nesouhlas. Tato doba nepatří ke zlatým érám lidovecké stranické historie.
Ano, ne, ale...
Zatím to spíše vypadá, že si lidovci jsou dobře vědomi své nahraditelnosti a toho, že tahají za kratší konec. První náznaky snahy být současně zásadový, a přitom si nepohněvat silnějšího partnera už vidíme. KDU-ČSL je prý zcela zásadně proti zrušení lustračního zákona (co se bude dít, až jej potichu zruší úplně jiná legislativní koalice, zatím nevíme), ministr lustrační osvědčení mít má, ale vicepremiér nikoli. Snad se ani nelze více vzdálit od biblického příkazu: "Vaše slovo buď: ano, ano - ne, ne; co je nad to, je ze zlého."
Jestliže tolik chtějí být s Andrejem Babišem ve vládě, to ať raději souhlasí se zrušením zákona, než být takto směšní, ba až zákonicky úzkostliví. Pokud naše politika potřebuje novou sílu, novou energii, novou krev, pak rozhodně ne takovou, která bude hledat kličky v podivných interpretacích zákona tak, aby mu naoko vyhověla (ministr negativní lustraci jakožto šéf ústředního orgánu státní správy potřebuje, vicepremiér, jenž v čele žádného takového orgánu nestojí, nepotřebuje), ale současně aby zcela popřela jeho smysl.
Strana má velkou šanci - prokázat důvodnost své přítomnosti v dolní komoře. Paradoxně hlavní téma, s nímž byla po desetiletí spojována - navrácení části církevního majetku a oddělení financování církví od státu - bylo prosazeno v jediném tříletí, kdy v parlamentní politice chyběla.
Jaké unikátní téma, jaký společenský zájem strana reprezentuje, můžeme sledovat při sestavování vládního programu. Společné zdanění manželů (tedy návrat progresivního zdanění)? Zvýhodnění rodin s více dětmi? Unikátní zemědělská politika (ale jaká - ochranářská, liberální, či ještě jiná)? Anebo "jen" poctivost svých představitelů? Ani to by nebylo málo.
Možná ale nakonec přese všechno lidovci překvapí. Možná budou trvat na zcela zásadních prioritách, možná jim v případě budoucích koaličních sporů nebude stát za to zkazit si obraz kvůli dvěma třem ministerským křeslům, na kterých by za každou cenu lpěli. Kličkování v případě lustrací však dává tušit, že přerod "starých" lidovců, mistrů kompromisů a proměn politických pozicí, v lidovce "nové" nebyl a není jednoduchý.
Zevnitř strany zaznívají hlasy prosazující přechod do konstruktivní parlamentní opozice, jakožto vhodnější a dlouhodobě přínosnější stranické pozice. Pokud jí koaliční partneři nezaručí (a později nebudou dodržovat) důstojné zacházení, měli by straničtí vyjednavači tyto hlasy vyslyšet.
