Památku českých vojáků by totiž hlavně uctilo, kdyby se v Česku odehrála skutečná diskuse, která posune veřejné vnímání toho, proč vojáky v Afghánistánu máme. Vyklízet pole fanatikům a jejich nenávistným výlevům o „žoldácích, kteří si za to můžou sami“, by bylo chybou.
Právě stoka - to slovo použil náčelník generálního štábu Petr Pavel - výplodů nemnohých, ale o to hlasitějších fanatiků, zaplaví internet. Bude číhat na děti, které bude zajímat, proč už táta (padl otec dvou dětí, zraněný voják má tři děti) nikdy nepřijde domů. To je na tom vůbec nejhorší.
Pár týdnů zpátky to bylo šest let. Byl to přítel mé rodiny, po skalách lezl celý život. Je už jedno, proč se to stalo. Diskuse pod článkem o jeho smrti bolela.
Nenechme to zapadnout
Zpátky k Afghánistánu. Prošli jsme si povinnou záplavou vyjádření politiků, jaká je to tragédie. V pořádku, těžko si představit, že řeknou něco jiného. Ještě je posmrtně povýší, odškodní rodiny, rozdají medaile. I to k tomu patří.
Smrt českých vojáků v Bagrámu |
Jsme ale v Česku, kde hlavní starostí jistého zpravodajského serveru v jedné chvíli bylo posmívat se ministrovi obrany za to, že se z dovolené, kterou - naprosto logicky a správně - přerušil, vrací domů autem „jako poslední paštikář“. Byla z toho trochu cítit ukřivděnost, že nedojde na aféru „jak zneužil letadlo za peníze daňových poplatníků, přestože v Praze bezprostředně být nemusí“.
Říkám si, zda v téhle zemi děláme všechno pro to, abychom věděli, proč vojáky v Afghánistánu - a v misích obecně - máme. Zda o tom dost přemýšlíme. Zda by se při hlubší debatě některé argumenty neukázaly jako liché a zda by se některé další nevynořily.
Opusťme třeba tezi, že se naši vojáci v Afghánistánu aspoň vycvičí, protože voják bez ostrého nasazení není voják. Získání ostrých bojových zkušeností je logickým důsledkem, ale nemůže být cílem nasazení.
Smiřme se s představou, že neutralita by nás vyšla dráž než členství v NATO, pokud bychom tedy na obranu nerezignovali proto, že jsme obklopeni mírumilovnými státy. Pokud na ni rezignujeme, přiznejme si, že v případě maléru ono pojištění zvané armáda mít nebudeme.
Nenechme ale zapadnout debatu o tom, v čem či zda je přínosné právě působení v Afghánistánu. Přiznejme si, co všechno se nepovedlo - a proč se to nepovedlo - a že Afghánistán nebude stabilní zemí ani po odchodu spojeneckých vojáků.
Zkoumejme bez emocí argument prezidenta Miloše Zemana a náčelníka generálního štábu Petra Pavla: že obrana území může zahrnovat i předsunutou obranu a že nasazením v zemi ohrožené fanatiky, kteří při útocích na koaliční vojáky neváhají odpálit i své děti, chráníme vlastní obyvatelstvo. Těžko čekat, že talibanci časem vytáhnou na Prahu, ale víme, co by pro provázaný globalizovaný svět znamenalo, kdyby destabilizovali sousední jadernou velmoc Pákistán?
Také by stálo za to říci, že jestli něco škodí diskusi o zahraničních vojenských misích, pak je to jejich fanatická obhajoba i fanatická kritika.
Je totiž jen smutným paradoxem, že jedním z nejhlasitějších odpůrců zahraničních operací jsou v Česku komunisté. Jejich šéf Vojtěch Filip to ostatně po smrti čtyř vojáků v Afghánistánu neopomněl připomenout. Přitom lidem komunisté přes 40 let vtloukali do hlav, že nás Západ v Mnichově zradil.
Tedy slovem zrada označovali to, že se Západ neodhodlal k zahraniční vojenské operaci proti Německu. Intervenci, která by se bývala onoho chmurného podzimu 1938 Československu zatraceně hodila.
