Všechny strany, které jsou u moci, si berou "výpalné" z veřejných či komunálních zakázek. Bez toho by nepřežily. O tom svědčí nejen nepřímé důkazy, ale i osobní přiznání podnikatelů i politiků, které však nikdy neřeknou pod svým jménem.
S tímto systémem se sžili i lidé, kteří jsou talentovaní, pracovití a osobně poctiví. Uspět ve stranické hierarchii by však nikdy nemohli, kdyby vůči spolustraníkům, kteří se takto přiživují, ostře vystoupili. To je i případ premiéra Petra Nečase.
Pokud však poukazuje na to, že jeho vláda není v boji proti korupci bezzubá, má kus pravdy. Jeho vláda je asi první v historii novodobého Česka, která od plamenných slov přistupuje k činům. Byť polovičatým a nutně omezeným.
Bojovat proti korupci v korupčním systému je těžké. Na váš tah vždycky existuje protitah. Transparentnost všech veřejných zakázek a přísná kontrola je například krásná věc. Jenže každý zkušený politik ví, že průhlednost je možno obejít a kontrola je nadlidský úkol. Soutěžící podnikatelé se mohou domluvit nebo může být zakázka šita na míru tak, že to nikdo nezúčastněný z popisu na internetu nepozná.
Myslí to upřímně. Trochu
Protikorupční kroky, které si Nečasova vláda dala do koaliční dohody, jsou všechny podobného typu. Hodí se jen k tomu, aby vytvářely určitý tlak na to, aby si lidé, kteří jedou v úplatkářském mechanismu, dali trochu větší pozor a noví do něj nevstupovali nebo aspoň vstupovali méně. Vláda by mohla být pilnější v plnění dohody. Stanovila si přesné termíny pro přijetí jednotlivých opatření, ale nevede se jí je často dodržet. Přesto lze Nečasovi věřit, že aspoň mírného pokroku v zápase o očistu politiky chce dosáhnout. Proč?
Na jednu stranu by se dalo vytýkat: Cha, cha, to jste pěkná protikorupční vláda, když nejméně tři bývalí ministři jsou podezřelí z úplatkářství. Pavel Drobil chtěl podle obžaloby dojit státní fondy. Martin Kocourek "odklonil" miliony na konto své matky, prý kvůli rozvodovému řízení. A Vít Bárta dokonce stane před soudem za to, že si údajně kupoval loajalitu svých stranických kolegů z Věcí veřejných Kočí a Škárky.
To, že ministři podezřelí z toho, že "berou", odcházejí, a dokonce mohou jít před soud, je v našich podmínkách pokrok.
Nejde totiž o chytání jednotlivých úplatkářů, kteří si chtějí přivydělat. Financování politických stran je celé shnilé.
Škatulata hejbejte se
Ještě větším pokrokem je snaha Petra Nečase rozvázat ruce státním zástupcům. Ti jsou totiž rozhodující silou při odhalování korupčních zločinů. Až dosud projevovali pramálo iniciativy. Případ Jiřího Čunka ukázal, jak podléhají politickému vlivu. Politici jsou ochotní a schopní zasahovat do trestních věcí. A státní zástupci dávají od ožehavých případů často ruce pryč, nebo je dokonce strkají do nejspodnějších přihrádek svého psacího stolu.
Pokud skutečně vznikne na státním zastupitelství speciální protikorupční oddíl složený z odhodlaných lidí, může to být mezník. Stejně tak, jako když proběhne veřejný a férový soud s Vítem Bártou. (I když v jeho případě se nejedná o podezření z účasti v korupčním systému okrádání státu ve prospěch politických stran, ale z klasického politického úplatkářství.)
I kdyby však Nečas v dílčích bodech uspěl, k optimismu není důvod. Nelegální financování politických stran je pravidlo, nikoli výjimka. V příhodný čas se četníci změní ve zloděje.
