Ohlásil jste kandidaturu do Senátu. Proč?
Nerozhodl jsem se sám, ani by mě to nenapadlo. Jediným impulzem, kdy jsem si řekl, že bych se snad do politiky vrátil, byly agresivní výpady z Ruska na naši adresu, nejprve Putinovy a posléze Medveděvovy. Najednou jsem uslyšel takovou tu sovětskou řeč místo ruské demokratické. S vyhrožováním, možná i vydíráním. Jako kdyby nás pořád považovali za svou sféru vlivu. Sledoval jsem to, občas jsem se vyjadřoval k radaru, ale jak říkám, žádný plán vrátit se do politiky jsem neměl.
Kdy se to změnilo?
Zavolala mi Kateřina Jacques, ale jen sondovala. Pak začalo jednání s Martinem Bursíkem, to už bylo vážné. Váhal jsem, nemohl jsem se rozhodnout.
Co vás zlomilo?
Přišla dost důrazná přímluva od exprezidenta Havla, na kterého dám a na jehož politický čich se mohu spolehnout. Mluvil jsem ještě s řadou lidí a nakonec se nechal zlákat.
Víte, že se říká, že koho podpoří ve volbách Václav Havel, ten špatně dopadne?
Ano, dokonce se říkalo, že to je polibek smrti. Jestli ano, pak klidně budu umírat každý den.
A proč za zelené? Vy byste přeci měl mít s postojem části zelených k radaru dost velký rozpor.
K zeleným, tak jak se profilovali v osmdesátých letech na Západě, bych se nepřihlásil. Ale Bursíkovi zelení jsou jiní. Je u nich evidentní příklon ke středu, tendence podílet se na vládě, posuzovat věci rozumně. Co se týče radaru, můj názor se shoduje s názorem Bursíka.
Opravdu?
Byl jsem nejdříve proti radaru, jako skoro každý. Reakce Rusů mě přesvědčila, že jde o jinou hru, že dochází k poslednímu dorozdělování vlivu v Evropě. Řekl jsem si, že se musíme rozhodnout: buď patříme tam, nebo tam. S Bursíkem se shoduji, že radar ne za každou cenu, ale až budeme mít jistotu, že s ním souhlasí oba noví kandidáti na prezidenta USA.
Bursík říká, že počká až po volbě amerického prezidenta. Vy také?
Tady se trochu lišíme. Mě zajímá jejich názor už před volbami. Pakliže to podpoří, budu to brát jako důkaz, že jde o objektivní americkou mocenskou politiku a ne o nějaký politický avanturismus Bushovy vlády.
Proč jste byl zpočátku proti radaru?
Nebyl jsem nějak zásadně. Ale byl jsem jedním z těch, kteří odsunovali sovětskou armádu, a nebylo mi dvakrát příjemné mít tu jinou. Proti jsem byl i proto, že jsem velkým kritikem Bushovy mocenské politiky.
Předpokládám, že vám je blízká zahraniční politika ministra Schwarzenberga.
Ano.
Jeho čekají dvě hlavní témata, radar a Lisabonská smlouva. Podpoříte obojí?
Ano. Mám ještě jednu podmínku: nikdy nebudu pro, kdyby Američany napadlo, že se budou na kontrole a řízení radaru podílet Rusové. Mohou sem přijet jako pozorovatelé v rámci delegace mnoha států, ale rozhodně ne, aby si tu vydobyli nějaký trvalý pobyt. To nikdy nedopadlo dobře. Politicky naivnějším lidem je dobré říci, že je úplně jiná situace, když sem přijde jakýkoli jiný voják jakékoli jiné armády světa - a když přijde ruský voják.
V čem?
V naší armádě je stále ještě hodně lidí, kteří měli vztahy s Rusy. A oni by věděli, jak na ně, jak se tady ideově etablovat.
Vám asi muselo být skoro špatně, když si ČSSD v den příjezdu americké ministryně zahraničí pozvala ruského generála, ne?
To je velmi vachrlaté téma. Kdyby se dokázalo, že jednali třeba i o tom, že v případě podepsání smlouvy o radaru dojde k zastavení ropy, tak by to hraničilo s vlastizradou. Tehdy se mi úplně zastavilo srdce, to máte pravdu. To byl velmi odvážný, nestandardní politický tah...
... mně přišel spíš pitomý než nestandardní.
Hmm, hraničilo to s politickým šílenstvím. Dovolte mi malou paralelu. My jsme po roce 1989 nezakázali komunistickou stranu, což považuji za velikou chybu, protože komunistická strana Ruska i Československa se zejména v padesátých letech projevovaly velmi obdobně jako nacistická strana. Miliony mrtvých, nehorázné popravy... A tahle vražedná strana neudělala v mých očích dostatek kroků k očistě.
Tohle přeci mnozí vyčítají Václavu Havlovi jako jednu z jeho největších chyb, že se o zákaz komunistů nezasadil.
Já u toho všeho byl. Mohu říci, že to není tak, že by se o to nezasadil. Pořád se to promýšlelo, docházelo k určitému posunu tímhle směrem, ale pak to jako velká lavina přehlušil rozpad státu.
A co heslo „nejsme jako oni“?
V tom byla určitá snaha udržet onu sametovost. Byl v tom kus politické naivity. Ale nedával bych to za vinu Havlovi, byli to jiní, kteří tento nápad naprosto vehementně torpédovali.
Kdyby došlo znovu na hlasování o zákazu komunistické strany, zvedl byste pro něj ruku?
Rozhodně bych ji zvedl pro návrh o nepromlčitelnosti komunistických zločinů, to jednoznačně. A o zákazu komunistů? To bych musel mít trochu více informací. Neumím teď dohlédnout všechny dopady takového kroku. Asi bych byl spíše pro zákaz, ale nechci se unáhlovat.
Dobře. Budete kandidátem za Stranu zelených, tak si udělejme takový malý test zelenosti. Vy jste řekl - bráno v nadsázce - že byste Pražany posadil na kolo. Kdy jste jel naposledy na kole?
Já to říkal trochu jinak. Mělo by to být jen pro ty, které to baví. Ti by si mohli na nějakou čipovou kartu půjčit kolo, dojet někam a tam ho zase vrátit do stojanu. Tak to funguje v mnoha evropských městech.
A kdy jste tedy jel naposledy? Martin Bursík se například chlubí, že jezdí tramvají, ne autem. Jak jezdíte vy?
Já jezdím autem. Ale kdyby ta kola byla, tak bych jezdil pořád na kole. Samozřejmě, že se to týká spíše centra, kde nejsou kopce.
Třídíte odpad?
Moje rodina třídí. Já osobně toho moc nenatřídím.
Jaký je váš vztah k jaderným elektrárnám?
Nechci se tvářit jako člověk, který rozumí všemu. Mluvil jsem o tom několikrát s Bursíkem, vysvětloval mi, že je problém zejména s jaderným odpadem. Ale nevím o tom dost, abych k tomu dával nějaká stanoviska. Co můžu podpořit určitě, a je to i v souladu s koncepcí zelených, je tlak na to, abychom energií více šetřili.
Nezlobte se, ale nejsou to trochu iluzorní představy? Princip je jistě chvályhodný, ale jak někoho donutíte, aby si nezapnul klimatizaci, šetřil proudem?
Nikdo neříká - nezapínat klimatizaci. Úspora začíná už v tom, že si to člověk uvědomuje a že nezapíná spotřebiče, když to není nutné. Tohle dělám doma. I z praktických důvodů, protože elektřina je už tak drahá, že na to prostě nemám. Chodím, zhasínám všude světla, ani televize a computery nemusí běžet pořád. Jinak spotřebujeme dvojnásobek elektřiny, než je nutné. Je to v těchto maličkostech.
Čím vy se teď vlastně živíte?
Jsem muzikant, nedělám nic jiného. Mám napůl ještě jednu malou firmu, jmenuje se Cinemasound. Z ní přijde takových patnáct tisíc měsíčně, podle toho, jak se daří. Pak mám nějaké peníze z pronájmu domu v Karlově ulici, který spoluvlastním.
A to vám na obživu stačí...
Vždyť jsem, jak jsem řekl, taky ještě muzikant, a ne zase tak úplně neschopný. Takže stačí.
Mě zajímá, jestli se člověk, jako je Michael Kocáb, slušně uživí hudbou.
Moc ne. Kdybych neměl ještě příjem z domu a firmy, nebyl bych na tom moc dobře. Já všechno v podstatě zase investuji zpátky do muziky. Jsem spokojený, nic než tu hudbu nemám a stačí mi to. Vydělá se tím: napsal jsem velkou spoustu skladeb a z nich mám tak půl milionu ročně. Jenže jeden nový nástroj vyjde na sto tisíc. Když chcete trochu investovat třeba do nahrávacího studia, je to hned pryč.
Nedávno jste oživoval Pražský výběr. Jako pozorovatel zdálky jsem měl pocit, že se to nějak nepovedlo...
Ne, naopak, to se povedlo skvěle. V životě jsem neměl tak dobrou kapelu. My jsme jen loni narazili na tuhý odpor našich fanoušků, kteří ten akt toho rozdělení (Kocáb se rozešel s letitými spoluhráči Pavlíčkem a Čokem - pozn. red.) přímo nenáviděli a často nás bojkotovali. Takže jsme občas hráli pro málo lidí. Teď už je to mnohem lepší. Měli jsme triumfální úspěch na festivalu Colours of Ostrava, kde jsme přetáhli lidi od Sinéad O’Connor.
Myslíte si, že ještě někdy dáte dohromady vztahy s Michalem Pavlíčkem a Vilémem Čokem?
To bude záležet na nich, já žádný problém nemám. Už jsem mnohokrát říkal, že jsem ani jednoho, ani druhého z nich nevyhodil, ani bych to nikdy neudělal. Jen jsem pokračoval s jinou kapelou dál v okamžiku, kdy jsme s tou starou už deset let, od roku 1996, nebyli schopni vydat novou desku, sejít se pořádně na zkoušku. Tak jsem si řekl, že pojedu dál.
Ale jim se to nelíbilo...
Oni to dnes nechtějí uznat. Ale jako výraz toho, že nechci pominout tu naši společnou éru, jsem kapelu pojmenoval Pražský výběr II. Jinak bych to nechal jako Pražský výběr a pak by byl ten jejich odpor logičtější. Když budou někdy v budoucnu chtít, tak obnovíme původní Pražský výběr a můžeme si zahrát. To záleží jen na nich. Jinak muziky se kvůli politice rozhodně nevzdám, to byla moje hlavní podmínka, když jsem tu nabídku kandidovat přijímal.
Jako senátor byste také volil prezidenta. O Václavu Havlovi už jste mluvil, jaký máte vztah k Václavu Klausovi? Zrovna zelení se s ním nějak úplně srovnat nemohou.
Já se s ním také úplně srovnat nemůžu. Je to složitější. S Václavem Klausem se dobře znám z období sametové revoluce, tykáme si. Dokonce jsme spolu tehdy byli na Západním vojenském okruhu u generála Zachariáše, kde jsme dojednávali, aby nezaútočil proti demonstrantům, protože jsme měli nějaké zprávy, že by se to mohlo stát. Pak jsme se často vídali. V mnoha ohledech si ho vážím. Některé jeho postoje jsou mi sympatické.
Které třeba?
Například k radaru, to jsem nečekal, že to vezme tak, jak to vzal. Ale nelíbí se mi jeho euroskepticismus, ten nemám rád a za to ho kritizuji. Mám za to, že když v tom bude pokračovat, tak nás může dostat v Evropě do izolace.
Kdybych byl občanem Prahy 1, proč bych si měl vybrat na podzim zrovna vás?
Teď vás překvapím, klidně si vyberte Mejstříka. Toho bych podpořil také. Myslím, že když kandiduje několik lidí, kteří jsou docela vhodní, neznamená to, že ten jeden je lepší. Když si mě lidé vyberou, tak si mě vyberou, já se vnucovat nebudu a nebudu ani očerňovat ostatní. V Praze bych chtěl prosazovat řadu věcí: aby nebyla bytová zástavba v Troji, zajímá mě čistota města, architektura. Ale role senátora má přece jen být jiná než komunální, skoro bych řekl státnická.
Dobře, mluvíte o státnické roli, o zahraniční politice. V příští vládě mohou třeba být zelení znovu, ale s ČSSD. Co říkáte na její zahraniční politiku?
Proti ČSSD jako takové nic nemám. Její politika k Evropské unii se mi vysloveně líbí. Ale mám pocit, že problém je v Paroubkově vedení, že je tam více arogance, než je zdrávo. Už jsem mluvil o těch Rusech, mohl bych připomenout CzechTek a další věci.
Třeba vztah k Číně.
Katastrofa. Celkově se mi nelíbí vztah Jiřího Paroubka k bývalým komunistickým státům. Jako kdyby si byl malinko podobný s těmi komunisty z období normalizace. Ale v této straně se může leccos změnit, může přijít nový lídr a pak bych řadu věcí musel posuzovat jinak, protože řada akcentů sociální demokracie se mi líbí.
Poslední otázka, a to k už zmíněné Číně. Rozhovor vyjde den po zahájení olympiády. Mají podle vás čeští politici jezdit na čínské hry, nebo nemají?
Tohle je těžká otázka. Takový prvotní smysl pro humanismus a demokracii říká: nejezdit, protože zacházejí totalitním způsobem se svým obyvatelstvem, a dát jim tímto postojem za vyučenou. Na druhé straně nemůžete nevidět pohyb, který v Číně nastává směrem k demokratizaci, i když je pomalejší, než bychom si představovali. A vyjádřit jim v tomto smyslu určitou podporu také není špatné. Čína nemá jednoduchou situaci, má strašně moc lidí, nelze to rozvolnit náhle. To by byla světová katastrofa. Někdy je mi jich skoro líto, oni se chtějí tou olympiádou blýsknout, nevědí, jak na to, mají s tím různé problémy. Lze na to nahlížet z obou stran a nedá se to jednoduše rozhodnout.
