Přeletět z Prahy do Santa Barbary, pobřežního turistického a lázeňského střediska severně od Los Angeles, není snadné. Prvním letem je Praha – Amsterdam, druhým – skoro 11 hodin trvajícím – je Amsterdam – Los Angeles a třetím krátký přelet nad mořem do Santa Barbary.
Z letadla toho moc za celé ty dlouhé hodiny vidět není. Jediná věc dominuje, jediná věc je tak velká, že ji není možné přehlédnout. Je to Grónsko, Greenland, "zelená" země, která je i v éře údajného globálního oteplování bílou pustinou sněhu a ledu, ač tam v době středověkého oteplení, od 10. do 14. století, byla na řadě míst obdělávána zemědělská půda. Oxid uhličitý však člověk do ovzduší svou průmyslovou činností asi tehdy nijak masově nevypouštěl. Nabízí se myšlenka, že tehdy asi na globální teplotu působily jiné faktory než CO2. Ale jedu na konferenci o globálním oteplování, a proto bych se předem neměl rouhat.
Letím do Obamovy země (v novinách čtu "Obama’s nation"), která je rozpolcena. Ještě nikdy (mluvím o dohlédnutelné minulosti) se žádnému prezidentovi ve volební kampani nepodařilo vytvořit taková očekávání (což nevím, je-li výpovědí o Obamovi nebo o Americe) a od Velké krize třicátých let nedošlo k tak prudkému a hlubokému zhoršení ekonomické reality, jako nyní (což Obama nezavinil). Mezera mezi očekáváními a realitou je na nejvyšší možné úrovni.
Očekávání rychle klesají (nikoli u fanatických antibushovců a fanatických obamovců) a realita nenaznačuje sebemenší obrat k lepšímu. Když koncem února prezident Obama představil základní rysy svého rozpočtu na finanční rok 2010, bylo jasné, že je konec Reaganovy revoluce (výrazně naznačený již předcházející Bushovou osmiletou vládou rostoucích výdajů státu) a návrat k Rooseveltovi a možná L. B. Johnsonovi (a jeho "Great Society").
Bývalý ministr financí, stále ještě skrytý ve mně, který usiloval o vyrovnaný rozpočet, a osm let ho vyrovnaný měl (a to byl náš transformační propad let 1990-93 větší než dnešní ekonomický propad v USA), nevěří svým očím, když zjistí, že rozpočet USA počítá s příjmy 2,4 bilionů dolarů a s výdaji 3,6 bilionů dolarů. Deficit tedy má být ve výši jedné poloviny rozpočtu! Porovnejme to např. s Maastrichtskými kritérii jako podmínkou členství v eurozóně!
Kalifornská "americká riviéra" je však moc hezká. Navíc je ten Pacifik daleko mocnější a úctyhodnější než Středozemní moře. Od San Franciska přes Monterrey (já mám toto město spojené se Steinbeckovými Toulky s Charliem), přes bohémskou Carmel (s Jestřábí věží Robinsona Jefferse) až k Big Sur beatníků převládá subtropické klima (dnes je v Santa Barbaře 17 °C, tráva je zelená, jsou rozkvetlé květiny i levandule). Středoevropany překvapí španělská koloniální architektura s kostelíky, které jsou k nerozeznání od mexických. V Santa Barbaře 300 dní v roce svítí slunce.
Protože je v Kalifornii sucho, zvažuje guvernér Schwarzenegger zavedení přídělového systému na vodu. Když jsem byl v roce 2001 v nedalekém Newportu, bylo nutné zavést přídělový systém na elektrickou energii. Bydlel jsem v budově univerzity a byl jsem překvapen, když v noci přestalo svítit světlo a – ač byl leden – přestala hřát klimatizace. Není to náhoda. Kalifornie vždy byla extrémní baštou americké levice.
Konferenční centrum Bacara Resort je krásné, ale drahé. Ředitel jednoho – s naším CEPem spřáteleného – washingtonského institutu mi napsal, že mne chtěl přijet na konferenci podpořit, ale že usoudil, že je to pro konzervativního člověka příliš drahé.
Dvě noci tam – za peníze organizátorů – Wall Street Journalu – přežiju. Oni snad také.
