Představme si internacionála, který povídá: Sparta Praha je mizerný tým. Všechny zápasy uplatila. Hráči nic neumějí, jen chodí s lehkými slečnami. Majitelé vládnou autokraticky a nenechají trenéra dělat jeho práci... mimochodem oznamuji, že jsem se stal v patnáct hodin hlavním trenérem mužstva...
Nezůstane z toho rozum stát?
I když se prezident zachoval formálně stejně, je jeho situace jiná. Stál se svým názorem sám proti celé zemi: politické i soudní reprezentaci, která dala Lisabonu po vyčerpávající demokratické diskusi a po ostrém politickém boji zelenou. Klaus si svůj názor zachoval, ale pochopil, že další boj nemá smysl. Kdyby byl kolem podpisu mlčel, zasloužil by potlesk.
Nemusel ani mlčet úplně. Mohl říci: Trvám na svém názoru, že Lisabonská smlouva je špatná. Prezident však nemá právo vzpírat se legitimnímu rozhodnutí parlamentu posvěcenému nejvyšší soudní stolicí. Kdyby v tom trval, bylo by to gentlemanské. Navíc ne nesmyslné.
Evropská integrace, přes všechnu neprůhlednost, klopotnost a politikaření byla až dosud pro evropské národy i pro Česko požehnáním.
To neplatí o Lisabonské smlouvě. Ta sice na rozdíl od Klausova přesvědčení nebere Česku suverenitu. Nutná však pro fungování Unie není. Paradoxně to dokázal fakt, že tak složitý dokument se podařilo dojednat konsenzuálním souhlasem sedmadvacítky. Česko formálně ztrácí část svého vlivu.
Už nemá právo veta. Složité hlasování v nejvyšších unijních sborech, které zahrnuje i počet obyvatel členských zemí, zvyšuje váhu velkých států.
Lisabon je palivem pro žíznivý německo-francouzský motor. Možná budou chtít Sarkozy a Merkelová využít jeho nového tahu k cestě za společnou obrannou a zahraniční politikou Unie. To může být užitečné, ale je to riskantní.
Smlouva svou nesrozumitelností může prohloubit odcizení a nedůvěru evropských občanů vůči Unii jako takové. K tomu přispívá i fakt, že irské referendum se ostudně opakovalo. Brusel si je sice vědom toho, čemu se říká demokratický deficit, není však schopen se ho zbavit. Unie nebyla sexy před Lisabonem. Smlouva jí přebytečné špeky a vrásky neubere. Spíš naopak.
Zároveň to však není strašák ani kladivo na suverénní národy. Tragikomicky to dokázal senátor Oberfalzer, když v nepromyšlené reakci na výrok Ústavního soudu pohrozil, že se obrátí k Evropskému soudu pro lidská práva. Neuvěřitelné. Před soudem naší země, jejíž suverenitu vášnivě hájí, hledá ochranu u soudu Unie, která nám suverenitu údajně bere!
To dokazuje účelovost, ba hloupost argumentů fanatických odpůrců Lisabonu. Využívají pouze toho, že lidé smlouvu ani chod Unie neznají. Díky tomu mohou říkat, že dvě a dvě je pět. Když vůbec nerozumíte fyzice, tak vám člověk, kterého si vážíte, navíc šéf katedry a profesor, snadno namluví například to, že rychlost světla je nekonečná. Ale je to pošetilost bez ohledu na to, jak vážné tituly před jménem a za jménem má ten, kdo vám ji říká.
Stejná pošetilost je tvrdit, že Lisabonská smlouva bere někomu suverenitu. Kousek svrchovanosti země předala při referendu o vstupu do Unie. Nikoli však bruselským byrokratům a narovnávačům banánů, nýbrž orgánům mezinárodního spolku. V nich může český premiér nebo ministr legitimně hájit zájmy země.
Svrchovanost Unie se navíc týká takřka výhradně pravidel největšího společného trhu na světě. V případě pokusu rozšířit tyto pravomoci máme nadále právo veta. Náš souhlas s případným rozšířením vlivu Unie musí navíc posvětit parlament.
Otázka na konec: Proč je tak nadaný a zkušený politik jako Klaus fanatickým odpůrcem nejen Lisabonské smlouvy, ale vůbec evropské integrace? A podotázka: Proč podepsal dokument, který považuje za absolutní zlo?
Zcela racionálně to vysvětlit nelze. V Klausovi je směs jiráskovského zapadlého vlastenectví, absolutního liberalismu, exhibicionismu a vypočítavosti. Spolu s vysokou inteligencí, silnou vůlí a dominantním charakterem to vytváří zajímavou, silnou a nebezpečnou směs. Český prezident se vymezuje, provokuje, bourá mýty. Byrokratická, těžkopádná Unie je zajímavý soupeř pro "titánský boj".
Jenže Klaus není titán ani hrdina. Boj končí, když se ukáže síla soupeře. Pak se prezident vzdává, ale rád si k tomu zanadává. Škoda.
