Svůj názor na způsob výběru vítězného návrhu nové budovy Národní knihovny na Letné (v "anonymní" soutěži, posuzované velmi neanonymní, autory důvěrně znající porotou), na návrh jako takový i na jeho vhodnost pro ono konkrétní místo jsem se již zhruba před půl rokem vyjádřil a nemám k tomu co dodávat. A už vůbec se nehodlám plést do technicko-administrativního sporu o to, zda návrh odpovídá podmínkám zadání. - více zde
Musím však podotknout, že pro mne jako pro celoživotního Pražáka je zacházení s Prahou zásadní – a právě o "zacházení s Prahou" diskutujeme. Časté porovnávání návrhu knihovny s Tančícím domem je mylné, neboť v jeho případě šlo o "zacházení" s jedním blokem jedné ulice.
Co je však daleko zásadnější: znovu se dostáváme do sporu o samotnou podstatu naší demokracie, do kterého na nikoli nedůležitém místě patří otázka veřejného rozhodování, nebo jinak – rozhodování o věcech veřejných.
Na rozdíl od komunismu s jeho specifickým pojetím "vyřešení" vztahu soukromého a veřejného – při faktickém potlačení soukromého a převedení veřejného do zcela voluntaristického rozhodování demokraticky nezvolených rozhodovatelů (proto "soukromníků" zvláštního typu) – vznikl v demokratické společnosti systém úplně jiný. Došlo k obrovskému zvětšení onoho soukromého a k zavedení jasných pravidel ohledně onoho (v očích liberála stále ještě příliš rozsáhlého) veřejného.
Právě teď, nikoli však poprvé, dochází k pokusu o změnu. Právě teď dochází k pokusu část rozhodování o věcech veřejných vyjmout ze standardních (jakkoli v realitě nedokonalých) mechanismů a řešit je "přímo", tedy názorem "odborníka", a jakékoli "vměšování se" politiky do rozhodování o věcech veřejných je radikálně odmítáno. Příkladů tohoto typu je mnoho – od názorů na soudcovskou "samosprávu", leckterými z nás nazývanou soudcokracií, přes názor na to, jak vysoká má být státní podpora filmovým dílům (jako výjimečnému druhu finančně nákladného umění), přes spor o podstatu veřejnoprávní televize a o to, zda "patří" pracujícím (tam pracujícím), nebo veřejnosti, až k dnešním atakům na pražské komunální politiky, že si ohledně Národní knihovny dovolují vyjádřit svůj názor.
Celý tento spor je opravdu o soukromém a veřejném (adekvátně zastoupeném). Objedná-li si soukromý zadavatel nějakou stavbu, nikdo nikdy nezpochybní, že má plné právo říci, zda se mu návrh stavby líbí, nebo nelíbí. A zda ji chce realizovat, či nikoli.
U stavby veřejné, a tou Národní knihovna nepochybně je, nemůže být pravdou opak – není možné autoritářsky tvrdit, že rozhodnutí o projektu je otázkou "odborníků", nebo dokonce odborníka. Pokud se nemýlím, ještě nikdy u nás architekt tak intenzivně nevstoupil do veřejného rozhodování jako v tomto případě. Uvědomme si jednu banální věc: rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. Rozhodování o realizaci stavby financované z veřejných prostředků, z prostředků daňových poplatníků, je rozhodování úplně jiného typu. Neoddělovat tato dvě rozhodování je fatálně chybné.
Že chce své dílo, kterému asi velmi věří, jeho tvůrce prosadit, je logické a nepřekvapující. Že natolik degraduje názory jiné, špatné a nepřijatelné, překvapivé je. Že se tím – jako obrovský precedent – vychyluje kyvadlo od demokracie k postdemokracii, je zjevné též. To považuji za podstatnější než to, zda se mi návrh "chobotnice" líbí, či nikoli.
