Během pandemie sice platil zákaz návštěv ve zdravotnických zařízeních, výjimka se ale vztahovala například na přítomnost zákonných zástupců u dětských pacientů. Některé nemocnice však rodiče na oddělení odmítaly pustit, psali jsme o tom zde.
Ačkoli má nezletilý pacient podle zákona právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, některé nemocnice toto právo nerespektují, a rodiče za dětmi pustí jen na krátkou dobu nebo vůbec.
Jak se koronavirová krize promítla do práv dětí a jejich rodičů v nemocnicích?
V České republice není situace ohledně naplňování práv dětí ve zdravotnických zařízeních historicky optimální. Čas karantény jen nastavil zrcadlo tomu, jaké dlouhodobé problémy v oblasti práv dětí obecně máme napříč zdravotnictvím, školstvím i sociální oblastí. V období karantény byly zpočátku restrikce poměrně přísné. Praxe byla nejednotná.
V poslední době se v médiích objevovaly případy rodičů, které nemocniční personál odmítal vpustit za jejich dětmi, ačkoliv na to měli právo. Co na to říkáte?
Je těžké toto komentovat paušálně. Je vždy potřeba rozumět konkrétním případům a tomu, jak daná situace probíhala. Právo na přítomnost zákonného zástupce nebo jiné blízké osoby mají všechny děti bez rozdílu ve všech typech zdravotnických zařízení. Je zákonnou povinností nemocnic toto právo naplňovat. Tam, kde kontakt rodičů a dětí svévolně znemožňují, dochází k protiprávnímu jednání. Právo na přítomnost zákonného zástupce definuje jak Zákon o zdravotních službách, tak Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
Klára Šimáčková LaurenčíkováJe vzděláním speciální pedagožka. Je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, předsedkyní Vládního výboru pro práva dětí a členkou Vládního výboru pro prevenci domácího násilí. Spoluzaložila iniciativu Dobrý start, která usiluje o změnu systému na pomoc ohroženým dětem v ČR. Je aktivní ve výboru Stálé konference asociací ve vzdělávání. Působila jako náměstkyně ministra školství a poradkyně ministryně práce a sociálních věcí. Byla členkou expertního týmu evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a začleňování Laszlo Andora při tvorbě strategie Social Investment Package. Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V současné době je expertně zapojena do probíhající reformy systému péče o duševní zdraví na ministerstvu zdravotnictví. Za svou podporu systémových změn v oblasti inkluzivního vzdělávání se v roce 2016 stala Ashoka Fellow doživotní členkou globální sítě sociálních inovátorů.  |
Ministerstvo zdravotnictví na tyto případy reagovalo metodickým doporučením.
Dlouhodobě chyběl jasný metodický výklad k praktickému zajišťování práv dětí ve zdravotnických zařízeních. Nyní takové metodické doporučení ministerstva zdravotnictví vzniklo a je to zcela jistě materiál jdoucí správným směrem. Ministerstvo jasně řeklo, že právo dětí na přítomnost zákonného zástupce a jiných blízkých osob je nadřazeno vnitřním řádům nemocnic. Podmínky v nemocnicích mají být v tomto duchu nastaveny, a to i během karantény, samozřejmě při dodržení nutných bezpečnostních opatření.
Stačí to?
Je třeba jej rozšířit a doplnit. Vypracovat jeho další podobu ve spolupráci s lékaři, experty na dětské duševní zdraví a lidskoprávní legislativu. Je následně potřeba v tomto směru zintenzivnit vzdělávání, zajistit ve zdravotnických zařízeních supervizi a optimalizovat podmínky, ve kterých zdravotníci pracují.
Je diskuze o právech dětských pacientů dostatečná?
Téma ochrany práv dětí ve zdravotnických zařízeních není na národní úrovni diskutováno dostatečně. Některé nemocnice se od pádu železné opony velmi otevřely, modernizovaly a snaží se zajišťovat kontakt dětí a rodičů co nejpružněji. Byly k tomu ochotné i během karantény. Jsou však zařízení, která jsou tradičně více uzavřená a právo dětí na přítomnost blízké osoby bez zjevně závažných a logických příčin nenaplňují. Častěji popisují důvody, proč zajetý režim měnit nelze, namísto snahy o dialog a třeba jen drobnou změnu. Děti ale mají základní potřeby všude stejné a praxe by se měla sjednotit. Dítě v Teplicích má stejnou potřebu podpory a bezpečí jako dítě v Praze či v Prachaticích. Stejně tak dítě z bohaté, či chudé rodiny.
Je nevpuštění rodičů na dětská oddělení ojedinělá záležitosti, nebo je to systémový problém?
Ukazuje se, že bohužel nejde o ojedinělé případy, nýbrž o systémový problém. Je potřeba ze strany ministerstva zdravotnictví i ze strany krajských zdravotních odborů nemocnicím systematicky osvětlovat současnou právní praxi a závazné postupy. Je také spravedlivé naslouchat potřebám zdravotníků a usilovat o zlepšování jejich pracovních podmínek.
Výbor pro práva dítěteVýbor je poradním orgánem vlády České republiky. Sdružuje zástupce jak státní správy, tak zástupce občanské společnosti nevládních organizací, které se zabývají podporou ohrožených dětí a ochranou dětských práv. Výbor má za úkol analyzovat systém a jeho funkčnost ve vztahu k ochraně práv dětí a navrhovat konkrétní systémová opatření a doporučení k nápravě a ke změně problematických míst rezortům. |
Jsou i případy, kdy personál zamítne vstup rodičům oprávněně?
Umím si představit takové extrémní případy. Rodič může být akutně intoxikován, v podnapilém stavu či se chovat agresivně. Ojediněle může nastat i případ, kdy si návštěvu rodičů nepřeje samo dítě. Toto bychom pak měli respektovat. Jsou to však výjimečné situace. Neměli bychom jejich optikou posuzovat celé téma možnosti nebo nemožnosti kontaktu dětí s rodiči či jinou blízkou osobou ať už během hospitalizace či během provádění ambulantních zákroků. Pokud přítomnost rodiče prokazatelně nebrání výkonu zdravotní péče či neúměrně nezasahuje do práva na soukromí ostatních pacientů, měla by být umožněna. Problém nastává ve chvíli, kdy každé zařízení vyhodnocuje vhodnost či nevhodnost přítomnosti rodiče na oddělení podle svých vlastních a často velmi nejasných kritérií.
Samozřejmě že rodiče hospitalizovaných dětí mohou být v takto zátěžové situaci sami ve velkém stresu a chovat se složitě. Často je však jejich stav důsledkem strachu a bezmoci. Je přirozené chtít být nablízku svému dítěti, když trpí. Dát mu podporu a utišit ho. A zažívat zoufalství, když je vám to znemožněno. Často pak dochází zbytečně ke konfliktním a velmi dramatickým situacím.
Zažila jste pobyt s vaším dítětem v nemocnici. Mohla byste ten zážitek popsat?
Má šestiletá dcera měla úraz na letním táboře a musela být akutně hospitalizována. Nejprve na jednotce intenzivní péče, poté na běžném dětském oddělení. Bylo mi po menším naléhání naštěstí umožněno s ní být téměř po celu dobu. Zároveň jsem však byla jediným rodičem, který u svého dítěte takto intenzivně byl. Důležitou roli sehrál i fakt, že jsem si pak na normálním oddělení mohla připlatit za nadstandard a mohla tak být na jednolůžkovém pokoji se svým dítětem ve dne i v noci. Myslela jsem přitom ale na děti rodičů, kteří by si třeba nemohli z finančních důvodů takovou formu pobytu dovolit, ačkoli by je jejich děti potřebovaly úplně stejně.
Nemocnice porušují práva dětí, míní Válková. Některé nevpustily rodiče |
Dcera byla vyděšená z toho, co prožila. Měla strach z neznámé situace. Zažívala bolest a z důvodu rizika poranění páteře musela být pár dní nehybně na lůžku. Byla vděčná, že jsem u ní, že jí můžu vše vysvětlit, držet ji za ruku. Jsem přesvědčena, že moje role rodiče jakožto emoční podpory byla zásadní a důležitá. Díky tomu, že na tak těžkou zkoušku nebyla sama, nemá z této situace výraznější trauma, byť se k té zkušenosti i po roce často vrací a nikdy nezapomene zmínit, že mi děkuje, že jsem tam byla s ní.
Spousta dětí takové štěstí nemá a v nemocnici jsou samy. Co dítě prožívá?
Řada dětí, které prošly hospitalizací v nízkém věku a nemohly mít své rodiče nablízku, na tuto zkušenost vzpomíná velmi bolestně. Ze zkušeností kolegů terapeutů často slýcháváme příběhy lidí, kterým se ještě v dospělém věku vybavují pocity bezmoci a opuštění, které v nemocnicích zažívali v dětském věku. Vrací se jim úzkosti a těžké vzpomínky.
Zdravotnický personál samozřejmě dělá co může. V současných podmínkách ale není fyzicky možné opečovat jak fyzickou stránku zdraví malých pacientů, tak zároveň v potřebné míře zajistit jejich emocionální podporu. Leckde v tomto směru kapacity zdravotníků posilují psychologové či herní terapeuti. Odvádějí skvělou práci, ale stále působí na spíše menším vzorku zdravotnických zařízení. Většina rodičů by přitom právě v uklidnění a psychické podpoře dětí mohla sehrát velmi příznivou roli.
Řada vědeckých poznatků potvrzuje, že riziko traumatizace dětí během hospitalizace je třeba brát velmi vážně. Za Vládní výbor pro práva dětí se chceme zabývat příklady dobré praxe jednotlivých českých nemocnic a zároveň se i rozhlédnout po inspirativních zkušenostech v zahraničí.
V některých nemocnicích ale rodiče být nemohou...
V praxích jednotlivých nemocnic vidíme stále velmi rozdílné přístupy. Někde jsou velmi vstřícní vůči dětem i rodičům, cíleně vytváří přátelské a bezpečné prostředí. V některých zařízeních však kontakt dětí a rodičů příliš nepodporují. Jsou pro něj striktně vyčleněné hodiny, mimo které se návštěvy uskutečnit nesmí. Pro řadu rodičů je přitom úzce vymezený čas pro kontakt s jejich dítětem těžce organizačně zvládnutelný. Pokud mají i další malé děti, o které se musí sami postarat a nemají podporu v hlídání. Případně musí chodit do zaměstnání s pevnou pracovní dobou a nemají vstřícného zaměstnavatele.
Tyto okolnosti často vedou k tomu, že je řada dětí v nemocnicích osamocena a stýská se jim. Výjimkou pak nejsou bohužel ani úzkostné a depresivní stavy právě u těch dětí, které se léčí z vážných onemocnění či poranění a chybí jim emocionální podpora, fyzický kontakt a povzbuzení blízkého člověka.
