Na konci prázdnin to vypadalo, že desetiletá Aneta a o rok starší Vojtěch se letos se svými spolužáky ze školy ve Štěpánově na Olomoucku učit nebudou. Obě děti na vozíčku potřebují mít vedle sebe osobního asistenta. A neměly ho. "Asistenti nebyli," říká ředitel Rudolf Konečný.
Už od školky pomáhali dětem hoši na civilní službě. Loni se ředitel spolehl na olomoucký úřad práce. Ten našel pomocníky mezi nezaměstnanými a také je zaplatil. Oba asistenti chtěli s dětmi zůstat i další školní rok. S tím však úřad práce nesouhlasil.
"Není spravedlivé, abychom třeba pět let dotovali jednoho člověka. Stejnou šanci musí dostat i další nezaměstnaný," vysvětluje za pracovní úřad Roman Navrátil. "Nejsme tu od toho, abychom platili osobní asistenty. Máme pomáhat lidem bez práce," dodává.
Rodiče Vojtěcha Hořína se výměny člověka, na kterého je jejich syn několik hodin denně odkázán, zalekli. Muži na civilní službě s ním byli alespoň 18 měsíců, měnit asistenta každý školní rok jim připadalo moc často. "Nejde jen o to, podat mu tužku nebo dát svačinu.
Znamená to také přenášet ho, chodit s ním na záchod. Je lepší, když s ním co nejdéle zůstane člověk, kterého už zná," vysvětluje otec.
Rodina se rozhodla, že pro asistenta sežene peníze sama. Na mzdu sedm tisíc korun hrubého přispěla obec a Konto Bariéry, polovinu částky platí Hořínovi ze svého. "Už teď sháním sponzory na druhý půlrok," říká Michal Hořín.
Vojtova spolužačka Aneta asistenta ještě nemá. "Už se u ní vystřídalo osm lidí z úřadu práce. Asistenci si vyzkoušeli a zase odešli s tím, že ji dělat nebudou," říká ředitel. Když není jiná možnost, pomáhá dívce ve škole matka.
Třídní asistent by měl být ve škole, kam chodí dítě s vážným tělesným postižením, stejnou samozřejmostí jako učitel zeměpisu nebo uklízečka. Vláda už před pěti lety uložila ministerstvu školství, aby tuto myšlenku uskutečnilo. "Mělo by to tak být," souhlasí první náměstek ministryně školství Václav Pícl.
Hned však dodává: "Zatím jsme se nedohodli, kdo bude asistenty platit." Ministerstvo školství totiž chce, aby peníze na asistenty dal resort práce a sociálních věcí. Nejde přitom o nijak závratnou částku.
Jan Michalík z katedry speciální pedagogiky olomoucké univerzity předpokládá, že ročně by stačilo necelých 40 milionů korun pro zhruba pět set asistentů.
Zatím rodiče, školy či speciálně-pedagogická centra shánějí peníze, jak se dá.
"Chodím prosit starosty, nadace, úřady práce, přispívají školy i samotní rodiče," říká Iva Doudová z náchodského centra, která zajišťuje asistenty pro čtyřicet dětí. "Stojí mě to spoustu času i nervů, nikdy není jisté, že to dobře dopadne."
Její klienti mají jen dvě možnosti, asistenta, nebo speciální školu. "Běžná třída je lepší. Většina dětí na vozíku chce žít jako jejich vrstevníci," je přesvědčena Iva Doudová. Speciální škola navíc často znamená život na internátu.
Hořínovi o takové možnosti ani neuvažovali. "Syn přece bude žít mezi normálními lidmi. Musí se proto v takovém prostředí naučit pohybovat." Navzdory tomu, že se o integraci mluví léta, je pro rodiče stále snazší cesta speciální školy.
"Když se pro ni rodiče rozhodnou, nemusí hnout prstem. Když zvolí běžnou třídu, mají to daleko těžší. Stát jim ani v nejmenším nepomáhá," říká Jan Michalík.
Když se ministerstvo školství nemá k činu, rozhodl se bouchnout do stolu Olomoucký kraj. Spojil se s už zmíněným Janem Michalíkem a do konce měsíce chce vládě předložit vlastní návrh zákona o třídních asistentech.
