Je však kvůli tomu písničkář z Těšína morální zrůda, jak to může nyní vypadat?
Skutečnosti kolem zájezdu za Karlem Krylem či udání lidí, kteří za ním přišli s protistátní peticí, se nedají omluvit. Jen odpustit. A to už třeba zrovna Karel Kryl nestihne.
Ale i tak, nestvůry v našem showbyznysu hledejme úplně někde jinde. Je Jaromír Nohavica horší než skupiny typu Olympic, které kolaborovaly s komunistickým režimem mnohem více, i když (divil bych se) jejich lídři možná nikdy nikoho estébákům nenaprášili?
Tyto a mnohé další kapely chodily do přitroublých televizních estrád, hrály na orgiích československo-sovětského přátelství a festivalech politické písně. Pomáhaly spoluvytvářet dojem, že s big beatem je tady vše v pořádku, a dělaly každodenní úlitbu moci.
V době, kdy nesměli hrát nejen Plastici, ale třeba i Pražský výběr. A zahraniční desky se třeba v Brně prodávaly v parku u divadla na ilegálních burzách, které rozháněla policie.
Gott a Vondráčková, ne Nohavica
I kdyby Jaromír Nohavica donášel StB ještě více, než zatím prosáklo na veřejnost, nikdy to nebude tak sporná osoba jako miláček davů Karel Gott. Ten Gott, před kterým celá plejáda našich popařů při různých slavnostních prebendách ostentativně vstává a tleská mu.
Z Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a dalších dojičů popularity za socialismu by nám mělo být špatně, ne z Nohavici. A neměli bychom podléhat ani tomu, že tito umělci jsou dnes nějaká retrolegrace. Tehdy to žádná legrace nebyla, byli to zástupci oficiální povolené kultury, kdy se za dělání a šíření "jiné" kultury vyhazovalo ze škol a zavíralo.
Nebyla větší zrada na Karlu Krylovi strčit ho v listopadových dnech před osmnácti lety dohromady na balkon před plné Václavské náměstí s tímto symbolem kulturní normalizace než to, co mu provedl udavač z Těšína?
Zároveň to však bylo více než symbolické vzhledem k tomu, co se pak dělo v ekonomice i na televizní obrazovce v devadesátých letech. Je jasné, že když někoho zradí nejbližší, tak ho to zasáhne více, než když mu něco provedou "ti druzí". A platí to samozřejmě i pro ty, co se s komunistickým režimem nemuseli.
Ztráta charkteru
Jaromír Nohavica, Egon Bondy či Jim Čert zklamali své. "Zavdali se těm potvorám," jak zpíval Pražský výběr o svém bývalém baskytaristovi Ondřeji Soukupovi, který odešel v době, kdy ještě o něco šlo, hrát se Štaidlem a Gottem.
A co to má vše společného s nekonečnou řadou tuzemských zpěváků, zpěvaček, hudebníků, režisérů, scenáristů, spisovatelů, herců a hereček, kteří reprezentovali za socialismu socialistickou kulturu?
Jen to, že je dobré si na ně vzpomenout, až zase budeme odsuzovat někoho, kdo neustál tlak profesionálů na křivení charakteru. Kdo charakter neměl, nemohl ho ani ztratit.
