V tu dobu se bronzová tunu vážící socha tažená dodávkou vydala na stopadesátikilometrovou trasu přes Jičín a Prahu do Lán. Samozřejmě za přítomnosti televizních kamer, fotografů a novinářů.
V dalším autě se za sochou vydal také její tvůrce Petr Novák s kamarádem, který od první skici vývoj sochy dokumentuje.
"Ve tři hodiny jsem si musel vzít prášek na spaní. Jinak bych neusnul," přiznal Novák. Je na něm znát, že tento den je pro něj jedním z nejdůležitějších v životě. Jezdecká socha prezidenta Masaryka je totiž jeho splněným sochařským snem.
V autě ale přijde řeč i na jiné sochy, třeba na rekonstrukci největší jezdecké sochy na světě, Jana Žižky v Praze na Vítkově, nebo na nejnovější sochu v Česku, rychle vznikající plastiku rychlobruslařky Martiny Sáblíkové.
"To je nápad, udělat sochu olympijské vítězky! To nemusíš čekat na smlouvu a hned máš plno zájemců," říká Novákův přítel a naráží na to, že jezdecká socha TGM prvních sedm let vznikala bez jakéhokoliv příslibu, že ji někdo bude chtít a zaplatí ji.
Novák si v posledních dnech připravoval i případný projev pro sobotní odhalení sochy: "Ale nevím, jestli mě vůbec budou chtít slyšet. Pokud mi prostor dají, napsal jsem něco, co se možná všem politikům líbit nebude. Když mi slovo nedají, dám to aspoň novinářům."
Sochař zastavuje konvoj a vybírá místa pro záběry fotografů a kameramanů. Chce, aby sochu zvěčnili před panoramatem Krkonoš či hradu Trosky.
Od krátké zastávky na benzinové pumpě před Prahou už cestu nic nepřeruší a socha se zhruba půlhodinovým předstihem přijíždí do Lán, kde ji čeká nízký pískovcový podstavec.
První prezident, nebo Don Quijote?
Kolem sochy se srocují místní obyvatelé, fotografují si ji. Někteří se ale mračí. "Ani za korunu se mi nelíbí," mává holí starší žena. "Vždyť ten kůň se pase! To vůbec není důstojné prezidenta. Kdo to kdy viděl! A kde má čepici? Masaryk měl vždycky na hlavě čepici!"
Své odsudky zmírní, až když jí řeknou, že prezident drží čepici v ruce: "Aha. Ale stejně vypadá jako Don Quijote, protože toho takhle, s pasoucím se koněm, vždycky malovali."
Podle Nováka socha představuje Masaryka jako hodného člověka: "V jízdárně se kůň pást nesmí, protože je to proti předpisům. Ale když se jede na vyjížďku a ujede se čtyřicet kilometrů, tak jezdec nechá koni volnost a nechá ho oddechnout. Toť vše. Každý ať si to přebere."
Pár desítek minut po příjezdu konvoje přijíždí do Lán i černá limuzína, z níž vystupuje středočeský hejtman David Rath. Snaží se být pokud možno ve všech hledáčcích kamer a fotoaparátů. Ale je to vlastně on, kdo nakonec vznik sochy umožnil.
"Před rokem jsem byl ve zdejším muzeu na oslavě výročí Masarykova narození a odhalovali jsme tady model té sochy. Zeptal jsem se ředitele muzea, co brání tomu, aby se z modelu stala socha. Říkal, že nedostatek peněz. Ve sbírce se tehdy podařilo shromáždit necelého půl milionu korun, zatímco náklady jsou o dva miliony vyšší. Tak jsem přesvědčil kolegy z krajské rady, že ty peníze je třeba najít v krajském rozpočtu," říká Rath.
Tomu podoba sochy vůbec nevadí: "Myslím, že takové pojetí je současné a moderní. Je zajímavá právě tím, jak je netypická. Máme několik jezdeckých soch. Svatého Václava, Jana Žižku, ale ty jsou bojovné. Tahle je jiná. Je klasická, ale přitom jiná. Považuju ji za velmi zdařilou a každému, kdo má rád sochy, výtvarné umění nebo prezidenta Masaryka, doporučuji, aby se na ni přijel do Lán podívat."
Když jeřáb usazuje sochu na místo, nastává problém. Architekt, který navrhl mělký podstavec, rozhodl, že pasoucí se hlava koně má být asi dva metry od podstavce.
S tím Novák nesouhlasí, chce ji blíž. "Tak, aby lidé, kteří si na podstavec sednou,měli Masaryka blízko," čertí se sochař a telefonuje architektovi. Nejde už jen o podstavec, ale už i o osvětlení sochy zabudované v zemi. Nakonec architekt ustupuje.
"Osvětlení není žádným argumentem pro vyznění díla. Ostatně spodní osvětlení jsou novodobé nesmysly, s nimiž dávní sochaři při tvorbě soch nepočítali. Sochy využívají především přirozeného slunečního nasvětlení," vysvětluje Novák.
