Začátkem letošního roku jste nastoupila na internu Fakultní nemocnice Bulovka. To bylo v době, kdy na tom Česká republika z počtu nakažených nebyla dobře a situace se v následujících měsících moc nezlepšovala. Jaké to bylo tehdy nastoupit do nemocnice?
Půlka našeho oddělení byla v té době vyhrazena pro covid pacienty, ať už pro covid pozitivní, nebo pro covid suspektní pacienty, někdy i pro ty, kteří přišli při hospitalizaci s covidem do kontaktu a bylo potřeba, aby byli dál hospitalizováni, tak byli v karanténě v nemocnici. Občas byly pokoje obsazené i na necovidových odděleních.
Pravidelně jsme testovali pacienty i preventivně, takže se čas od času objevil někdo pozitivní, i když byl při příjmu negativní. To pak začaly takové šachy a přesouvání pacientů. Celá logistika byla neuvěřitelně náročná nejen pro lékaře, ale hlavně pro zdravotnický personál sester a sanitářů, kteří pacienty neustále převáželi z jednoho pokoje na druhý a snažili se zamezit, aby se nakazil někdo další. S tím samozřejmě souviselo neustálé oblékání se a svlékání z obleků a obrovský tlak na to, aby se s nimi šetřilo a neutratilo se za ně tolik.
