Je 21. březen, první jarní den roku 1923. Trochu nesmělé sluneční paprsky osvětlují tvář právě narozené holčičky, která dostává jméno Jarmila. Přichází na svět v době, kdy se rodné město Praha pomalu zotavuje z války.
Jak by mohl kdokoliv z její rodiny jen tušit, že zanedlouho přijde nové, daleko horší válečné běsnění, které se jim - a nejen jim - stane osudným. A že hořký kalich až na dno vypijí jen proto, že jde o rodinu židovskou.
"Bylo mi sedmnáct," vypráví letošní jubilantka. "Vyhodili mne z gymnázia, zakázali vstup na všechny kulturní a sportovní podniky, nesměla jsem jezdit tramvají a po setmění vycházet ven. A to ani se žlutou hvězdou. Tato izolace od normálního světa byla hodně hořká."
A co teprve, když byla v devatenácti letech spolu s celou rodinou odvlečena do Terezína, tohoto předpeklí koncentračních táborů. I na ty ale došlo.
"Ztráta soukromí, špatné životní podmínky, strach z odjezdu kamsi na východ, nemoci. Štěstí pro mne bylo, že jsem se hned přihlásila jako dobrovolná zdravotní sestra na marodce. Pomáhat lidem mi pomáhalo přežít a navíc jsem se přitom hodně naučila."
V Osvětimi šli rodiče rovnou do plynu
První jarní den v Terezíně roku 1944 přinášel ještě naději, že Jarmila a její rodina zůstanou. Ale za dva měsíce to přišlo. Jarmila odjela sama "na východ" jako první, sestra a rodiče krátce po ní. A z osvětimské rampy šli rodiče rovnou do plynu. Co bylo v této továrně na smrt nejhorší?
"Právě to čekání na smrt. Apely, selekce, věčně dýmající kouř z plynových pecí. I tady jsem hledala záchranu v práci. Opatrovala jsem děti matek, které chodily do práce. Blížil se ale konec války a spolu s velkou skupinou žen nás odvezli do Christianstadtu, pobočky koncentráku Gross Rosen. Tam jsme vyráběly betonové cihly. Dvanáct hodin denně, hodinu cesty tam, hodinu zpět, pěšky v mrazu a o hladu."
Jak je Rudá armáda hnala zpět na západ, brali s sebou Němci i své otroky, vězně a válečné zajatce. S minimem ošacení a jídla vlekly se cestou necestou pochody smrti, doprovázeny křikem dozorců a sténáním umírajících.
Jarmila Weinbergerová vzpomíná, jak se poprvé prošla předměstím Karlových Varů, kolonádou v Mariánských Lázních a Chebem. S klapotem dřeváků, které měly už dávno své odpracováno, působila vznosná architektura kolonády zvlášť bizarně.
"V Chebu nás zase naložili do dobytčáku a odvezli do Bergen Belsenu. Třebaže tam nebyly plynové komory, lidé houfně umírali hladem, vyčerpáním a nemocemi. Když nás 15. dubna osvobodili Angličané, byli v šoku. Pohřbili mrtvé a dali nám jídlo. Takové, které bylo určeno pro statné muže, nikoliv pro lidské trosky. Vyhladovění lidé, kteří jedli plnými lžicemi masové konzervy, houfně umírali. Já jsem se zachránila tím, že jsem pila jen instantní kávu, pro mne tehdy velkou novinku."
Po válce vystudovala medicinu
Jarmila Weinbergerová vystudovala po válce medicinu a našla si práci v karlovarské nemocnici. Oblíbená mezi pacienty i lékařskými kolegy se vypracovala až na ředitelku Okresního ústavu národního zdraví.
Všechno životní utrpení ani pracovní zásluhy jí však nebyly nic platné, když po 21. srpnu 1968 odmítla vítat okupační vojska. Rychle a bez dlouhých řečí musela opustit své místo a přijmout funkci posudkového lékaře.
"V porovnání s tím, co jsem prožila od nacistů a co konec konců prožili jiní v době normalizace, dopadla jsem ještě dobře," dodává.
Nestýská si ani teď. V poměrně dobrém zdraví a spolu se svou rodinou se těší ze života. A když ji pozvou na besedu, vypráví studentům i dospělým, jaké to bylo žít se žlutou hvězdou na hrudi.
"Překvapuje mne, jak mladí lidé, ať už to byli studenti chebského či ostrovského gymnázia, pozorně naslouchají tomu, co se jim nutně jeví jako ošklivá pohádka. Ale citlivě vnímají a snaží se pochopit zdánlivě nepochopitelné. Ptají se, přemýšlejí a píší mi dopisy. Příjemné bylo i setkání s primátorem Petrem Kulhánkem, jehož zájem nás všechny potěšil."
Přišel opět den jarní rovnodennosti a s ní devadesát let karlovarské lékařky Jarmily Weinbergerové. Jak je možné takový život přežít? "Stále něco smysluplného dělat, nepodléhat špatným náladám, zatnout zuby a uvědomit si, že člověk není sám se svou bolestí a svými starostmi."
