Světová finanční krize, v jejímž žáru se odpařují z kont milionů lidí miliardové částky každou hodinu, možná ospravedlňuje skepsi ekonomů i nadšení krajně levicové části společnosti nad "důkazem prohnilosti kapitalistického zřízení".
Marx vstává z hrobu, poslední bitva vzplála. Na zhodnocení příčin krize bude dost času, až sedne prach po téhle nesmírně dramatické, avšak rozhodně ne poslední bitvě.
Ale už nyní je třeba jasně říci, že to, co sledujeme v přímém přenosu na televizních obrazovkách, opravdu není řádění neviditelné ruky utržené ze řetězu, ale návrat světové ekonomiky k reálným hodnotám, z nichž byla vymknuta státními zásahy nerespektujícími základní monetární pravidla.
Po splasknutí internetové bubliny a po útocích 11. září 2001 mělo dojít k propadu americké ekonomiky, k odchodu spousty firem i finančních institucí z trhu, dočasnému nárůstu nezaměstnanosti a k tomu, že by pár neopatrných lidí přišlo o peníze.
Bylo prostě jasné, že utrácení bylo moc a je třeba, aby svět věcí i kapitálu dostal zpátky své reálné ceny. Místo toho se americká centrální banka vykašlala na kapitalismus a napumpovala do ekonomiky obrovské sumy, aby zabránila zpomalení růstu a poklesu cen aktiv, především cenných papírů, v nichž má obrovské množství Američanů celoživotní úspory.
Banky a další finanční instituce zajásaly. Místo aby přišly o peníze a musely vyhazovat neopatrné manažery, začaly znovu velmi slušně vydělávat. Všude bylo peněz jako šlupek, a protože peníze nelze strkat do štrozoku, protože musí vydělávat, bylo třeba je investovat. A kolotoč se roztočil, a to nejenom v Americe. Meziroční nárůsty objemu úvěrů i v evropské ekonomice dosahovaly běžně dvaceti až třiceti procent.
Bankéři zakopali otce monetární teorie Miltona Friedmana, podle něhož je inflace funkcí růstu množství peněz v ekonomice, deset sáhů pod zem a řádili jako utržení ze řetězu a půjčovali kdekomu. Proč by také ne, když na to nejmocnější stát světa tiskne bankovky.
Inflace samozřejmě přišla. Nepodražily ani tak auta, ledničky či pivo, ale neuvěřitelně vyskočily ceny nemovitostí, ale i akcií a dalších cenných papírů. Avšak žádný strom neroste až do nebe.
Když jednoho dne začalo mít dost lidí problém se splácením svých hypoték na domy, jejichž cena měla až do toho nebe vyrůst, objevil se problém. A když je problém, ví každý investor, že ten, kdo uteče první, vyhraje, ten, kdo je druhý, přežije a třetí – umře.
A tak světovou ekonomiku planýruje hurikán, kterému by se podle jeho otce, exguvernéra americké centrální banky Fed Greenspana, mělo říkat Alan.
My Češi se můžeme schovat za pecí a těšit se z toho, že naši bankéři, poučeni bankovním socialismem z 90. let, zběsilému hýření až tak nepodlehli. Peníze, o něž přišli lidé na akciovém trhu a ve fondech, se časem vrátí.
V tuto chvíli je podstatnější, zda se naše ekonomika, tolik závislá na zahraničním obchodě, dokáže vyrovnat se světovou, nebo přinejmenším evropskou recesí. K tomu potřebujeme zdravé veřejné finance, pružný trh práce, kdy bude možné snadno nabírat i propouštět zaměstnance, zreformované penze a zdravotnictví, rychlé soudy a akceschopnou vládu.
Jenže ta se teď koupe v Tlustého vířivce a pro opozici je nyní nejdůležitější starostí zvýšení porodného a zrušení poplatků ve zdravotnictví. Řešení těchto problémů nadstátního významu však nejspíš finanční trhy nijak zvlášť neuspokojí. Takže si držme klobouky, jedeme z kopce.
