Trvalo to celé možná pět sekund, než mě zmerčil. Dvakrát se rozhlédl a spolu s druhým, který ho doprovázel, zmizeli za hřebenem. Během toho jsem stihl udělat pár snímků. Nevstával jsem o půl páté nadarmo.
Shodou náhod k tomu ale málem nedošlo. Špatně jsem si opsal číslo Petra Šaje z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a nemohl se mu dovolat. Nakonec jsem se ho na poslední chvíli dobral. „Dnes to už nemá smysl, než se tam dostaneme, bude horko,“ zbrzdil mé nadšení. „Ale zítra, kdybyste měl čas, by to šlo.“
Jasně, že by to šlo. Vždyť focení kamzíků v okolí Pradědu odkládám pod různými záminkami již léta. A když je možnost nechat se doprovodit ochranářem, který zná terén jak své boty, navíc fotografem, jehož snímkům přírody se jen tak nevyrovnám, je rozhodnuto. Měním plány, přehazuji reportáže, najíždím desítky kilometrů v objížďce (ano, Červenohorské sedlo je stále uzavřeno) a ráno v pět hodin čekám před chatou Barborkou.
Vyrážíme směr Petrovy kameny. Moc nemluvíme, nejdřív kvůli kopci, do kterého šplháme, Šaj má fotopotřeby v batohu na zádech, já je vleču připravené v ruce. Pak kvůli tomu, abychom případného kamzíka nevyplašili. Průvodce se co padesát metrů zastaví, rozhlédne se, sem tam zkontroluje něco dalekohledem.
„Vidíte ty tři body nad kameny? To jsou poštolky a už teď plachtí v termice,“ vysvětluje. Je právě půl šesté, na obzoru svítá. Stojíme zrovna pod konečnou šlepru, když nám přímo nad hlavou přeplachtí mladý sokol stěhovavý.
Na kamzíky musíme přes Vysokou holi na Kamzičník. Právě sedlo mezi těmito dvěma body kamzíci zrána hojně využívají jako přechod do Velkého kotle. A pokud si turista přivstane a umí se chovat tiše, má vysokou pravděpodobnost, že tu na něj natrefí.
Tady v Jeseníkách jsou kamzíci dost plaší. Ještě před revolucí jich tu bylo osm set až devět set kusů. Poté, co se myslivost začala i v horských honitbách provozovat komerčně, začaly počty kamzíků rapidně klesat. A právě unikátní flóra ve Velkém kotli byl důvod, proč ochranáři volali po redukci jejich stavů. Dnes se však zdá, že se podařilo rovnováhu vybalancovat. „Je možné, že i kvůli vyšším teplotám, které panují v jarních a letních měsících, opouštějí kamzíci svá dlouholetá stávaniště v této botanicky cenné lokalitě,“ popisuje Šaj trend posledních let.
Postupujeme směrem na Kamzičník. Šaj má nejspíš vytrénované oko, protože vidí věci, které já ne. Co chvíli se zastavuje a kontroluje - pro mě jen fleky - před námi. Když ztuhne, je to znamení pro mě, že to vypadá nadějně. Zpočátku však potkáváme kamzíky příliš vzdálené. Navíc už jsou hodně nad kotlem. Ani fotit se pořádně nedá, i s „dlouhým sklem“ je to příliš daleko.
Najednou to však vypadá na blízký kontakt. Nadešli jsme si do místa, kde by mohli být kryti (taktéž nepůvodní, donedávna vysazovanou) klečí. Šaj na mě gestikuluje, ať se sehnu a jdu blíž. Vystrčím objektiv zpoza kleče a je tam. Dokonce jsou dva. První pořádný kontakt, pár sekund, ale je to použitelné.
Nespokojíme se a jdeme dál. Na Kamzičím vrchu se otáčíme zpět, trošku pod hřebenem. Zase kontakt, sice daleko, kamzíci jsou však v místech, odkud obvykle přecházejí přes hřeben. Vyplatí se vrátit. Fouká sice nepříznivý vítr, ale průvodce se nabídne, že upoutá jejich pozornost.
Kamzík horský - alpskýPopulace kamzíka loni podle sčítání dosahovala 323 kusů. Státní správa myslivosti na základě pravidelného sčítání schvaluje každoročně plán lovu kamzíků (podobně jako i u jiných druhů zvěře). Letošní sčítání a vyhodnocování začne 15. srpna. Optimální stav je podle Jiřího Pecháčka ze spolku Jesenický kamzík kolem pěti set kusů. Loni byl plánovaný odstřel 19 kusů. Letos by to mohlo být podobné. |
Spěchám po hřebeni a zatahuji v místech, kde by mohli odhadem být. Bác. Dvě skupinky, jedna sice prchá, druhá za chvíli za ní, ale jeden zůstal. Jako by ryl v trávě, asi se škrábe na hlavě či co. Už se bojím, že budu mít jenom hřbet, ale za okamžik hlavu zvedá. Cvak, cvak, cvak, hrčí závěrka. Kamzík má mě i foťáku dost a mizí dolů ve smrčí.
Zpět jdeme starou loveckou stezkou. Je na hranici národní přírodní rezervace, takže by tu turista neměl vadit. Nicméně turisticky značených stezek je tu prý podle Šaje už tak dost. A přidává historku o setkání, ze kterého vzešlo tři čtvrtě roku se vlekoucí správní řízení. To když přistihl jednoho muže, jak kreslí na stromy nelegální turistické značky, a navádí tak turisty ke vstupům do klidových lokalit.
Sedíme a koukáme do údolí Desné. Nádhera. Piju z jejího pramene, zobu borůvky, kterých jsou všude mraky.
I tady však průvodce neustále kontroluje hřeben. Mohli bychom narazit na nějaký kus, jak se vrací. A taky že ano, vyjde mi to sice až napodruhé, ale i tak to vypadá na pěknou siluetu proti nebi. Závěrem mě bere už na dohled magistrály plné turistů přes rašeliniště, kde spatřím naši nejmenší orchidej - bradáčka srdčitého.
