Podle Karla Strachoty, ředitele projektu Příběhy bezpráví, pod jehož hlavičkou kampaň běží, je znepokojující, jak česká společnost postupně vytěsňuje "nepříjemné" vzpomínky na komunismus. "Jako by českou společnost v posledních letech postihovala ztráta paměti, která vyhovuje jak těm, kteří nemají čisté svědomí, tak různým demagogům a manipulátorům," píše Strachota v memorandu ke kampani.
Pamětí a rozumem proti komunismuKromě vrcholící kampaně Proti ztrátě paměti v pondělí odpoledne začal i týdenní happening a výstava s názvem Pamětí a rozumem proti komunismu. Ten organizují protikomunistické iniciativy sdružené do platformy Bez komunistů.cz. Stejně jako kampaň v rámci projektu Příběhy bezpráví chtějí organizátoři upozornit na zločiny, které se za minulé éry děly na dětech, ženách, mužích, rodinách a celé společnosti. Ve čtvrtek v 15 hodin potom platforma připomene v paláci Lucerna 65. výročí sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou. |
K textu memoranda už se připojilo přes osm stovek lidí, mezi nimiž jsou například i bývalá předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, scénárista Jiří Stránský nebo herec Jiří Bartoška. Už od 17. června probíhaly ve 27 městech po celé republice přednášky a promítání dokumentu Ztráta paměti.
Vrchol kampaně organizátoři naplánovali na tento čtvrtek. Na Tylově náměstí v Praze vznikne takzvané Tržiště paměti. Na něm se setká široká veřejnost, studenti a pamětníci komunistické éry, kteří se budou dělit o své příběhy. Účast už potvrdili například biskup Václav Malý nebo hokejista Augustin Bubník.
Datum 27. června organizace Člověk v tísni, která projekt Příběhy bezpráví pořádá, nevybrala náhodou. Právě ve čtvrtek totiž uplyne 63 let od popravy Milady Horákové. "Dnes je toto datum zaznamenáno v kalendáři jako Den památky obětí komunistického režimu - osud Milady Horákové symbolizuje všechny zmařené a poničené životy," píše Strachota v memorandu.
Mýty o komunistické éře
Součástí kampaně Proti ztrátě paměti je i brožura, která reaguje na názory, které se v poslední době objevují a srovnávají předchozí režim se současností. Podle organizátorů přitom odporují jak zkušenostem, tak i faktům. Redakce iDNES.cz z brožury vybrala několik bodů, jejich plné znění a další body si můžete přečíst na stránkách kampaně.
1. Nebyla nezaměstnanost, práce byla pro všechny
Vzpomínky na doby, kdy se stát o své občany "dovedl postarat" a každému zajistil zaměstnání, se dobře poslouchají. Zvlášť když přijde krize, jeví se "socialismus" mnohým jako ztracený ráj.
Po roce 1948 zavedla KSČ povinnou zaměstnanost podle vzoru sovětského válečného komunismu. Nešlo o žádnou péči o "blaho lidu", ale o kombinaci ideologie a potřeby. Aby byl člověk řádným občanem, musel pracovat "ve prospěch společnosti", respektive pracovat pro stát, jehož představitelé předtím zlikvidovali veškeré soukromé podniky a začali centrálně řídit hospodářství.
2. Všechno bylo levnější
Kdo někdy neslyšel nostalgickou vzpomínku na doby, kdy stálo mléko dvě koruny, rohlík třicet halířů a pivo "kačku padesát"? Zní to hezky, jen je k tomu třeba přiřadit odpovídající výši průměrného platu. Kupříkladu v roce 1965 činil (podle údajů Českého statistického úřadu) 1 493 Kčs, roku 1970 to byly asi dva tisíce a koncem osmdesátých let necelé tři tisíce korun.
Srovnávat finanční situaci dnešního Čecha s jeho příjmy před listopadem 1989 je pochopitelně komplikované. Z údajů Českého statistického úřadu však vyplývá, že zatímco jsme si v roce 1988 mohli z průměrného měsíčního platu koupit 703 kilových bochníků kmínového chleba, v roce 2011 jsme jich z průměrného měsíčního platu pořídili 1 131. Stejně to platí třeba u chladniček s mrazničkou nebo u benzínu. Naopak dražší jsou dnes energie.
3. Společnost byla sociálně spravedlivější
Kde se vzala představa, že v sedmdesátých a osmdesátých letech nebyla v ČSSR chudoba? Pravdou je, že chudí lidé tu žili vždycky, leckdy na hranici bídy, a zřejmě jich nebylo méně než dnes. V nejhorší situaci se nepochybně nacházeli někteří důchodci, protože ve výši penzí panovaly značné rozdíly. V roce 1978 znamenal pro průměrného občana odchod do důchodu třiačtyřicetiprocentní pokles příjmu.
Deklarovanou "sociální rovnost" se komunistický režim snažil vybudovat na základě rozsáhlého zločinu - po roce 1948 KSČ zlikvidovala a okradla sedláky, živnostníky, podnikatele, majitele domů, zkrátka všechny, kdo se o sebe starali sami. Z jejich majetků se měl zlepšit život "všeho lidu". Výsledek? Československo bylo po válce bohatší než například Rakousko, o třicet let později se životní úroveň průměrného Čecha a průměrného Rakušana vůbec nedala srovnávat.
