Pomoci obětem násilí a ženám jste zasvětila celý svůj život. Jak hluboce se vás ještě dotýkají případy, které se k vám dostanou?
Je to neuvěřitelné, ale v proFem jsem už 24 let, z toho patnáct na pozici ředitelky. Do neziskového sektoru jsem nastoupila po narození syna. Mohla jsem částečně pracovat z domova, což tehdy nebyla vůbec běžná věc. I za tuto neuvěřitelně dlouhou dobu se ale stále objevují případy, které se mě dotýkají i přesto, že nepracuji v přímé péči. Nejvíce ty, v nichž jsou obětmi děti a mladiství. Ty bychom měli chránit, což se v Česku stále neděje. Opravdu mě to trápí a považuji to za velký dluh společnosti. V neposlední řadě mě také mrzí, že tu stále nemáme funkční systém služeb.
Byrokracie vás občas nerozčiluje?
Bere mi energii. Často vidíme, že pomoc by byla, ale ve státní správě se k ní třeba nemají. Je to velké nepochopení toho, že tyto služby opravdu nutně potřebujeme. Ke kauzám se jako organizace moc nevyjadřujeme, ale občas je to těžké, protože mě děsí, jak nízké tresty padají. Jak si soudci mohou zdůvodnit podmínku za znásilnění argumentem, že pachatel jinak žije spořádaný život? Nerozumím tomu.
V číslech58 % žen se setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. 76 % obětí znásilnění zaznamenalo dopady na své psychické nebo fyzické zdraví a osobní život. 123 550 žen ročně vyhledá léčbu kvůli zdravotním dopadům sexualizovaného násilí. 2,3 mld. korun – tolik činí roční náklady z veřejného zdravotního pojištění na tuto léčbu. zdroj: proFEM, Sexualizované násilí: výskyt, dopady a náklady na zdravotní péči |
Přesto byste si jiný obor nevybrala, že?
Nejspíš ne, protože to pro mě není otázka povolání, ale lidských práv. Je to něco, čím žiju odjakživa. Začínala jsem v neziskovém sektoru a ještě předtím v mládí jsem se angažovala v občanských aktivitách. Nerada říkám, že je to mé poslání, protože to zní jako klišé. Ale je to tak.
Pokud v proFem máme zrovna kapacitu, dotýkáme se i jiných témat než je domácí a sexualizované násilí, třeba rovnoprávnosti a práv žen. A to jsem vždy chtěla dělat. Protože jak tu můžeme mít rovnost, aniž bychom nějakým způsobem eliminovali domácí násilí? Odrazí se to v celé společnosti od uplatnění na trhu práce, přes výchovu dětí až po obecnou spokojenost. Celá společnost tím přichází o svůj potenciál.
Vidíte tedy nějaký posun ve vnímání problematiky domácího a sexualizovaného násilí za dobu, co se jí věnujete?
Problematika pomoci obětem sexuálního násilí je vlastně velmi mladá. Problematiku násilí na ženách do Česka přinesly po revoluci ženské neziskové organizace, které se sdružovaly právě kolem organizace Gender Studies, proFem nebo Rosa. ProFem a Rosa přinesly dnes už naprosto běžný institut vykázání (Úkon, který má v kompetenci Policie ČR, ohrožené osobě zajišťuje po dobu deseti dnů ochranu - násilná osoba musí ihned opustit společné bydlení a je jí zakázán jakýkoliv kontakt s ohroženou osobou, poz. red.). Později tu vznikla i síť intervenčních center, kde konečně oběti mohly vyhledat pomoc.
Za velký posun považuji i vznik samotných ženských organizací. Před nimi tu nebyl nikdo, kdo by změny navrhoval a tlačil. Dnes už se hodně zapomíná, že všechny tyto snahy vznikly právě v ženském neziskovém sektoru. Milníkem byl i zákon o obětech trestných činů. Dlouho nám tu ale chyběly organizace, které by pracovaly s oběťmi sexuálního násilí.
To byla i pohnutka pro vznik centra pro oběti sexuálního násilí PORT?
Přesně tak. Naše organizace byla dlouhou dobu zaměřená hlavně na právní poradenství. Víc a víc se na nás ale začaly obracet oběti sexuálního násilí a my jsme je zkrátka neměli kam odkázat. Opravdu tu nebyla žádná organizace, která by se tomu specificky věnovala. Už existovaly organizace, které se zabývaly domácím násilím, ale práce s oběťmi sexuálního násilí je trochu jiná, má svá specifika. To byl ten moment, kdy jsme si v proFem řekli, že to zkrátka musíme udělat my.
Takže zlepšení vidíme.
Ano, a vlastně bych chtěla, aby to z mého povídání bylo znát. Že jsme na dobré, i když hodně dlouhé cestě. Sexualizované i domácí násilí je téma, kterým se dnes zabývá politická reprezentace, média i společnost. Lidé jsou šokovaní nízkými tresty a už si nedovolí říct, že to, co se děje mezi manželi za zavřenými dveřmi, je jejich věc. Znásilnění ve vztahu není v pořádku, to už dnes všichni víme. Před třiceti lety by vám kdekdo řekl, že na to má muž právo, když je žena „jeho“, je to přeci její povinnost. Také už si více uvědomujeme, že je potřeba pracovat s dětmi a mít tu fungující systém služeb. Takže ano, situace rozhodně není ideální, ale zlepšila se.
Jitka Poláková
|
Zlepšení by mohlo nastat v polovině tohoto roku. Od července by měl platit nový zákon, podle něhož nejenže domácí násilí bude konečně přesně definované v občanském zákoníku, ale který přinese i rozšíření ochrany obětí. Máte z výsledku radost?
Mám z něj obrovskou radost. K současné politické reprezentaci můžeme mít výhrady, jaké chceme, ale nemůžeme jí upřít, že se o téma domácího a sexuálního násilí opravdu zajímá a podniká konkrétní kroky. Na novém zákonu jsme se podíleli v rámci koalice NeNa a ve spolupráci s IKEA, která nejenže podporuje osvětu a prevenci v této oblasti, ale aktivně se zasazuje i za systémové změny. Zákon samozřejmě prošel spoustou změn a úprav, ale i tak je naprosto přelomový. Konečně budeme mít konkrétní nástroj, jak uskutečňovat jednotlivá opatření a hlavně jednotnou definici domácího násilí.
Jaké budou hlavní změny?
Když už jsme zmínily institut vykázání, tak nový zákon ho upravuje na čtrnáct dní, což je velmi důležité. Oběť potřebuje čas na to, aby se zotavila z akutního šoku a mohla začít řešit svou situaci bezpečně a s potřebnou podporou. Deset dní na to často nestačilo. Za dobrý krok považuji i odebrání zbraně. Celkově je ale jednohlasné přijetí zákona jasným signálem toho, že si politici uvědomují důležitost tohoto tématu.
Vzdělávat celou společnost
Před soud ani zdaleka nedoputují všechny případy znásilnění. Vy už jste navíc zmínila, že ty, které se tam dostanou, dost často dopadnou jen podmínkou nebo trestem na spodní hranici. A přitom experti říkají, že tresty za znásilnění jsou v Česku druhé nejpřísnější hned po vraždě. Čím si tento rozpor vysvětlujete?
Přiznám se, že tomu sama nerozumím. Nejen, že tresty jsou směšně nízké, ale před soud se navíc dostane jen zlomek takových případů. Bavíme se tu o šesti procentech – jen tolik jich je skutečně nahlášených na policii. A většina z případů, které před soud jdou, končí podmínkou. Jaká je to zpráva pro pachatele? Mají velmi malou pravděpodobnost, že za takový čin budou odsouzení. Tak proč by jim to mělo zabránit, aby ho nepáchali?
Samozřejmě, všechny trestné činy jsou zavrženíhodné, ale nechápu, proč přísně trestáme krádež čtyř housek, a za znásilnění, které má na oběť naprosto fatální celoživotní dopady, dáváme podmínku. Člověk se po takové zkušenosti dost často nedokáže uplatnit v práci, není schopen studovat, má to dopad na jeho osobní vztahy i na jeho zdraví. Má zkrátka zničený život.
V odůvodnění často stojí, že pachatel je blízká osoba.
Ano, a bývá to polehčující okolnost. Což je naprosto absurdní. Váš blízký člověk vás má chránit. V zahraničí je běžné, že příbuzenský vztah je přitěžující okolnost.
Oběti znásilnění potřebují respekt. Tresty jsou druhořadé, říká advokátka Hořejší |
Pomohla by změna legislativy nebo vzdělávání soudců?
Vím, že obzvlášť na malých soudech je to možná těžko uskutečnitelné, ale mít na některé typy činů specializovaného soudce by určitě pomohlo. U soudu totiž vzniká celá řada nepochopení toho, jak při traumatu reaguje a funguje náš mozek. Jak to v danou situaci ovlivní chování oběti. Rozumím tomu, že soudce má být nezávislý, zároveň je ale klíčové, aby dostatečně porozuměl tématu, o kterém rozhoduje. Ale měla by se vzdělávat celá společnost, včetně zdravotníků a pomáhajících profesí. Mělo by to být stejně přirozené jako poskytovat první pomoc.
Není také problém, že v politice je obecně více mužů, kteří nemusí mít úplně pocit, že je potřeba tato témata tlačit?
Ano, témata genderového charakteru obecně prosazují spíše političky, které mají často sílu přesvědčit svoje kolegy. Takže více žen by mohlo pomoci.
Naopak proFem je výlučně ženským kolektivem. To, předpokládám, nebude náhoda.
Až na pár externích výjimek tvoří náš tým ženy, protože hodně obětí sexualizovaného násilí má po traumatickém zážitku strach z kontaktu s mužem.
Prevence se projeví až v dalších generacích
Váš výzkum z předloňského roku ukázal, že více než každá druhá žena se v průběhu života setká s nějakou formou sexualizovaného násilí. Konkrétně se znásilněním pak každá pátá. Je to nárůst, pokles, nebo se pohybujeme už dlouhou dobu v podobných číslech?
Ta čísla jsou vysoká a už dlouhou dobu zůstávají podobná. Pro výzkum ale bylo zásadní, že jsme na poměry tohoto tématu sehnali opravdu velký vzorek žen. Bylo jich 5 000, i díky tomu jsou hodnoty z výzkumu opravdu vypovídající.
proFem
|
Každý rok také vyhledá péči až 123 550 českých žen, a to právě v důsledku sexualizovaného násilí. Roční náklady z veřejného zdravotního pojištění na tuto léčbu činí 2,3 miliardy korun. To také není malé číslo.
A to bych řekla, že je ještě úplné minimum. Nejspíš to bude mnohem víc. V zahraničí existují různé výzkumy, o kolik je tato položka vyšší než náklady na prevenci. A samozřejmě z toho vychází, že prevence se zkrátka vyplatí. Je to výrazná úspora, která se ale neukáže hned. Musíme si uvědomit, že tyto trestné činy nezasahují jen samotné oběti, ale i jejich okolí – zejména děti. To, jak s námi někdo zachází, se promítá do našich dalších vztahů i toho, jak vychováváme své potomky. Prevence se tedy nejspíš projeví až v další generaci.
Říkáte, že čísla jsou dlouhodobě vysoká, ale moc se nemění. Proč tedy první komplexní centrum obětem vzniklo až nedávno? Nemělo tu být už několik let?
Souhlasím a samotnou mě udivuje, že jsme první. A to jsme PORT připravovali opravdu dlouho. Možná z toho ostatní mají respekt. Já se jim vůbec nedivím. Nejhorší je, když se s pomocí obrátíte na nějakou službu, která vám ještě víc uškodí. To je moje noční můra. Na práci s traumatizovanými lidmi musíte mít perfektně proškolený personál. Troufám si tvrdit, že v PORTu máme opravdu kvalitní odborné služby, bohužel se ale nedostanou ke všem potřebným. Ideální by byla taková služba v každém kraji, což je asi utopie. Přitom naše prostory jsou neustále plné, sama to tu vidíte. Jenom za první rok fungování se na nás obrátilo přes tisíc klientů a klientek. Občas je frustrující, že oběti z regionů, kde je pomoc hůře dostupná, nemáme kam odkázat.
Data také ukazují, že 90 procent obětí a přeživších znásilnění zná pachatele. V celkem 51 procentech případů byl tímto pachatelem manžel nebo partner. Daří se vám jako organizaci vyvracet mýtus o tom, že znásilnění páchají cizinci v noci v opuštěných uličkách?
Doufám, že už je to vyvrácený mýtus. V praxi ale pořád pozoruji jiné mýty, třeba že obětí domácího násilí se nemůže stát žena z dobré rodiny nebo s dobrým povoláním na vysoké pozici. Nebo že obětí znásilnění nemůže být muž. Podvědomě odsuzujeme oběti násilí i za to, jak byly/nebyly oblečené, zda konzumovaly alkohol…
Jak do toho všeho zasahují média, která o těchto případech informují?
Mohou ošetřit celý rozhovor. Ať už typem otázek, atmosférou nebo nabídnutím pomoci. Osobně ale lidem, kteří se stali obětí takových činů, vůbec kontakt s médii nedoporučuji. Chtějí dělat osvětu a mluvit o tom, aby se to nestalo nikomu jinému. Jenže během toho často zjistí, že to ještě nemají zpracované. Takže jim v proFem radíme, ať to raději nedělají. Nikomu nic nedluží.
