Jiří Světlík se narodil v roce 1924. V lednu 1944 byl nuceně nasazen v Donauwörthu v Říši, roku 1952 byl zatčen a odsouzen na 20 let vězení za vyzvědačství a velezradu. Ve vězeních a komunistických lágrech strávil jedenáct let, osvobodila jej až druhá amnestie prezidenta Novotného v roce 1962.
"V lágru Rovnost jsem se potkal se strýčkem Karla Schwarzenberga, Arnoštem. On byl jediný z rodiny, kdo neemigroval, a samozřejmě ho zavřeli," vzpomíná devětaosmdesátiletý Světlík. Dodává, že v Rovnosti bylo na 1 800 vězňů.
Arnošta si pamatuje z jednoho prostého důvodu. "K jídlu se tam občas dělaly povidlové taštičky. A chodil a žebral: Kluci, dejte mi taštičku, to se u nás nikdy nevařilo. Byl to fajn chlap," popisuje Světlík, který na Rovnosti strávil celkem čtyři roky.
I kvůli setkání s Arnoštem Schwarzenbergem má v prezidentském duelu jasno. Bude volit Karla Schwarzenberga, jemuž dal hlas už v prvním kole.
Jiří Světlík zažil na Hradě všechny české a československé prezidenty. Pouze s jedním se ale dal do řeči.
"Byl jsem členem okresního výboru Československé strany lidové v Chebu. Potřebovali jsme tenkrát něco od poslance Broje, proto jsme jeli do Prahy do Národního shromáždění. Kancelář poslanců ČSL byla naproti kanceláři poslanců Komunistické strany československé. Čekali jsme na poslance na chodbě a v ten moment vyšel Gottwald s nacpanou fajfkou. Začal se šacovat, neměl ji čím zapálit. Sáhl jsem do kapsy a dal mu sirky. Chtěl mi je vrátit, ale já jsem mu řekl, ať si je nechá, že je bude ještě potřebovat," popisuje.
Právě tohoto prezidenta hodnotí nejhůř ze všech. "Ke všem komunistickým prezidentům jsem měl od začátku negativní vztah. Co se týče povahy, nejstrašnější mi přišel Gottwald. Klidně by nechal oběsit nejbližší kamarády. A proč? Protože se bál o svůj kejhák. Co mu nadiktovali v Kremlu, plnil," je přesvědčen Světlík.
"V podstatě mi bylo líto Ludvíka Svobody. Ten do toho spadl, aniž by se o to zasloužil. Dělat to nechtěl, šoupli ho tam," dodává.
Nejlépe naopak hovoří o Masarykovi. "Pro mě to byl nedotknutelný tatíček. Já jsem ho znal jen jako prezidenta osvoboditele, z fotografií. Když abdikoval, bylo mi jedenáct let," připomíná Světlík s tím, že v podobné náladě vyrůstala celá první republika. Kromě komunistů či "superfašistů" proti němu prý nemohl nikdo nic říct.
Masaryka viděl i na vlastní oči. V roce 1929, když se do Plzně sjela Československá obec sokolská. Podívat se přijel i T. G. Masaryk. Cestoval do Plzně vlakem, z nádraží jel otevřeným vozem dnešní Americkou třídou, kde v té době bylo pouze několik domů.
"Všichni lidé po obou stranách ulice křičeli sokolské Nazdar! a my jsme se stejně starým kamarádem dětskými hlásky křičeli: 'Ať žije tatíček Masaryk.' On to uslyšel, otočil se na nás a pokynul nám," líčí pamětník.
Druhého prezidenta v pořadí, Edvarda Beneše, spatřil Světlík až po válce. "To už jsem byl propuštěný politický vězeň. Místo jsme měli vyhrazené na náměstí Republiky na rohu Pražské, viděli jsme, jak prezident vyznamenával generály," říká Světlík.
Havla a Klause spatřil při setkání politických vězňů na Hradě
Podruhé viděl Beneše, když se s Plzní loučil a odjížděl do Žinkov. "Bylo to na Homolce. Přinesli jsme si štafle, abychom viděli. Zastavil asi osm metrů od nás. Samozřejmě jsem si ho vyfotil, fotka se ale bohužel ztratila," lituje Světlík.
Beneš byl podle něj stále ještě součástí "tatíčkovského kultu". "Byl to uctívaný prezident. A že se mu dnes vyčítá vyhnání Němců? Zaplaťpánbůh. Dovedete si představit, že by v českém státě zůstaly tři miliony Němců? To je vyloučeno. Nehledě na to, že velmoci s tím souhlasily. Bez toho by se odsun nekonal," připomíná Světlík.
Antonína Zápotockého potkal ve stejný den jako Klementa Gottwalda, v budově Národního shromáždění. Zbylé prezidenty v době socialismu viděl na vlastní oči při jejich návštěvách v Plzni.
"Dělal jsem v Kovodružstvu nahoře na Letné. Vždy, když někdo takový jel kolem, vyběhli jsme ven a mávali jsme. Většinou projížděli v otevřených vozech," vzpomíná Světlík.
Václava Havla a Václava Klause spatřil mimo jiné na Hradě během setkání politických vězňů. "On i ten Havel měl svoje mouchy. Jeho osobní život by vzorem pro čítanku nebyl. Ale já to chápu, byl to normální člověk. A Václav Klaus? Použiju jediné slovo - ješita," zamýšlí se Světlík.
Do konkrétnějšího hodnocení jednotlivých prezidentů se pouštět příliš nechce. "Já jsem od nich nic nechtěl a oni mi nic nedali. Jen v roce 1962, kdy byla amnestie, která se vztahovala i na vážnější zločince. Jediný prezident, který mi zasáhl do života, byl tedy Antonín Novotný," říká dnes Světlík.
