Covidový deník: Málem jsem zemřel. Popírači stojí na špatné straně historie

  • 2084
Od prvního dne příznaků nemoci si Jiří Sádek psal facebookový deník o průběhu covidu-19. A ten mu nakonec také zachránil život. „Krevní sraženina jako následek kašle mi ucpala dýchací cesty – plicní embolie,“ zapsal si filmař dvanáctý den. Právě přátelé na síti ho poté přiměli, aby si kvůli zhoršujícími se příznakům okamžitě zavolal záchranku.
Předat svou zkušenost chtěl, i kdyby se mělo jednat jen o lehký průběh nemoci....

„Už ze začátku jsem si říkal, jestli je mi příjemné odhalovat se takhle soukromě. Chvílemi to byla tvrdší realita, než umím napsat. Pochopil jsem, co to znamená vidět smrtelnou hrůzu v očích lidí,“ popisuje jedenatřicetiletý režisér v posledním zápisu po propuštění z nemocnice.

Od začátku pandemie se s manželkou poctivě chránili, protože byla těhotná, a pak se stali rodiči novorozeného syna. I přesto se nemocí oba nakazili. „Beru to jako důsledek lehkovážnosti a neinformovanosti. Proto jsem si deník začal psát už na začátku, kdyby cokoli. Už to, že jsme to chytili oba, mi přišlo špatně,“ vysvětluje. 

Jiří chtěl předat svou zkušenost, i kdyby šlo jen o lehký průběh nemoci. Tehdy ovšem ještě netušil, jaké drama se z celého příběhu vyvine. Jeho zápisy na Facebooku, které redakce iDNES.cz přináší, získaly stovky přečtení i komentářů. „Od toho příběhy jsou – vyprávíme si, jak přežít,“ uzavírá své zápisky z covidového deníku Sádek.

Místo předmluvy

Spousta z těch, kteří mě znají, ví, že jsem v jistém směru velmi úzkostlivý. Před mnoha lety jsem viděl paní, jak baští mastné kuře v tramvaji, pečlivě olizuje každý prst a pak se chytá tyče. Od té doby jsem se v tramvaji nedržel. Tahle moje obsese se pak rozšířila. 

Nemačkám čudlíky ve výtahu, na přechodech, v tramvaji a na pánských záchodech radši počkám, až někdo vejde, abych se nedotýkal dveří. Se zadáváním PIN kódu mám velké trable. Patřím tedy mezi ty, kteří teď dezinfikují nákupy, nesahají na kliky, nosí od začátku roušky, vyhýbají se kontaktu s lidmi, jak jen to jde, a malují čerty na zeď.

Od začátku jsme se s manželkou poctivě chránili, protože byla těhotná. A stejně jsme to chytli. 

DEN nultý

Mně i Sabině nabíhá neobvyklá teplota. Já mám 39. Teplota mě úplně vypnula. Píšu mezi teplotami, mozek mi moc nefunguje. Ani jeden netušíme, kde bychom to mohli chytit. 

Volám na hygienickou stanici, tři hodiny se nemohu dovolat. (Nekritizuju, jen konstatuju.) Volám své praktické lékařce. Čeká mě pouze záznamník se zprávou, že doktorka i hlavní sestra jsou doma, pozitivní. 

Bereme to tedy do svých rukou a jdeme na rezervovaný čas na testy. Když dorážíme, je tu i přes rezervaci času fronta. Možná je dobré zmínit, že máme v autě čtyřměsíčního syna. Když to říkáme ochrance, okamžitě nás pouští jako první. 

Doma už jen čekáme na měsíční nákup od Rohlíku a paraleny od Pilulky. Kurýři nechávají nákup za dveřmi a odcházejí. 

Ten kašel od plic je síla. Mám na sobě dvě peřiny a teplý župan, přesto se třesu zimnicí. Motá se mi hlava na každém kroku. Paralen si beru co čtyři hodiny, ale hned jak vyprchá, teplota je zpět. 

Problém bude venčení psa. Žijeme v paneláku. Hm. Měl bych dát varování na nástěnku domu a začít tak zajímavý sociální experiment? 

Ve čtyři ráno přichází zpráva, že jsme pozitivní. V tuhle chvíli už jen řešíme, jak ochránit našeho čtyřměsíčňáka.

DEN první

Probouzíme se překvapivě bez teploty. Nebo? Jak postupně zjišťujeme během dne, každý z našich tří teploměrů měří úplně jinak. Když se snažíme zjistit přesnou odchylku, je vždy odlišná. Trojčlenka nám nepomůže. Takže buďto skutečně měří pokaždé jinak (s rozdílem jednoho celého stupně) nebo nám teplota lítá během pěti minut z 37,5 na 38,5. Vyberte si. Celkem nás to štve, protože nevíme, jakou přesnou teplotu má náš malý. 

Volá hygiena. Hovor trvá skoro čtyřicet minut. Představa, že se má takhle volat současně patnácti tisícům nakažených denně, je naprosto nereálná. Paní na druhé straně má výdrž srovnatelnou s profesionálním soukromým očkem. Člověk se skoro bojí děr ve svém životě. Ještě že jsem magor na time-blocking a v diáři mám hodinu za hodinou. Dle paní přibývá případů, které neví, kde se mohly nakazit. Náš čtyřměsíčňák prý musí povinně na testy kvůli statistikám a pozdějším výzkumům. 

Ptáme se na psa. Paní odpovídá, že psy netestují. Ptáme se o něco lépe: „Jak máme venčit psa?“ Prý mimo běžné venčicí hodiny, v respirátoru a rukavicemi na rukou. Máme. Pokud máme balkon, máme pouštět psa tam. Nemáme. Pokud máme chalupu, máme odjet tam. Nemáme. Respektive máme, ale uklidili se tam mudrcové naší rodiny, aby byli v bezpečí a z dosahu. 

Den 2

Voláme pediatrovi. Sestra nám říká, že mají několik pozitivních batolat. Náš čtyřměsíčňák je v polovině několikadávkového očkování. To prý počká. Na testy má jít za pět dní, až se nejspíš nakazí od nás. Ještě nemá ani srostlou lebku a už se mu v ní bude někdo hrabat. Představa trochu nepříjemná.

Ptáme se, jak to udělat, když jsou na testech fronty a my jsme pozitivní. Prý si máme zavolat odběrovou sanitku. Hned zarezervovat, protože za pár dní asi nebudou kapacity. Akorát se díky tomu v našem paneláku provalí, že jsme pozitivní. Rád bych to dal dolů na nástěnku, ale viděli jste Vlastníky? Uvidíme, jak pak budeme venčit toho psa. 

Poblíž čtyřměsíčňáka máme následujících sedm dní nosit respirátor, aby dostal menší nálož. Naše nový FFP3 dost smrdí, což mi nevadí, protože už nemám čich. Ale oběma se nám motá hlava a jen přebalování nás úplně vyčerpává. Na sedm dní neudržitelné. Udržet pozornost u monitoru je téměř nemožné, a tak nám nezbývá než si postaru… povídat. A je to skvělý. Takhle dobře jsme si doma dlouho nepopovídali a nenasmáli se.

Aspoň nějak jsme tu díru mezi teplotními záchvaty využili. Spíme, hodně. Včera jsme si nebyli schopni uvařit, dnes ano. Suchý kašel, bolesti hlavy a bolest při pohybu očí je trochu otrava. U nás ale zatím lehký průběh. 

DEN čtvrtý

Horečka? Měl jsem ji, snad už se nevrátí. Sabina je z toho třetí den venku a dnes ztratila čich. Únava a celková ztráta energie? Pořád mám! Suchý kašel? Achjo! Nechutenství? Jo, jo! Bolest svalů? Jasně, sem s tím! Hlen? U tohohle posledního syčáka se zastavím, protože společně se suchým kašlem se to náhle překlápí z lehkého průběhu do středně těžkého. 

Lékaři sepsali poznatky o covidu. Nemoc může zanechat psychické následky

Pocitově je to jako zápal plic, který jsem si v minulosti prodělal. Mám kombinaci suchého kašle a hlenu a je slyšet, jak bublá za hrudní kostí.

My nemocní si teď píšeme v soukromých zprávách mezi sebou a dáváme si doporučení: dávám si jeden horký čaj s medem za druhým, tím se nedá nic zkazit – ale nejsem odborník, takže s rezervou. Kašel nepolevil, ale už to nejsou záchvaty. Rozhodně nepijte bublinkové nápoje, to jsem si málem urval žebra. 

Musím říct, že každý vzkaz zvenčí je ohromně povzbuzující. Zpráva, která mě potěšila nejvíc, je od zvukaře, který vedle mě, již infikovaného, seděl dvě 12hodinové směny. Ještě jsem neměl výsledky testů, když jsem mu volal s jedinou větou: „Mně a Sabině nabíhá vysoká teplota.“

Na druhé straně, jak jsem pochopil, seděl v rodinném kruhu. Ozvala se taky jediná věta: „Díky, jdu si pro respirátor.“ Zvukař je negativní. Nechápu, ale ulevilo se mi. Co totiž logicky s nemocí přichází, je náhlý pocit zodpovědnosti a viny za ty, které jeden mohl nakazit. Nikomu to nepřeju. 

Čeho jsme si doma všimli, je změna úhlu pohledu na boj s tou nemocí. Přestože máte příbuzné a přátele, nemůžete se při sledování zpravodajství ubránit pocitu, že pro vás už to prohráli a vlastně se vás to už netýká. Což je nesmysl, protože o nemoci nemáme mnoho dat. Ale je to zvláštní pocit a mozek se brání. Při štěstí je tohle poslední den reportu a budu už jen kašlat. A taky se snad zorientuji, protože píšu DEN 4, ale doma jsem sedm dní. To nějak nevychází. Takže dezorientace? Potvrzeno!

DEN jedenáctý

Zítra by nám měla oficiálně skončit karanténa (10 dní plus 3 dny bez příznaků). A bum. Já i Sabina máme po třech dnech bez teplot zase 38 stupňů a víc. Moje kašlání v těch několika dnech neustalo, naopak. Mám pocit, jako bych z toho měl vyhozená žebra na zádech. A jestli se dají vyhodit lopatky, to nevím, ale bolí. Bolest pak střílí do hlavy. 

Prakticky se nemůžu hnout. Za hrudní kostí stále bublá. Dnes je to asi nejhorší den v rámci starání se o malého – oběma nám je hodně slabo. Ale zvládáme to. Dobrou zprávou je, že čtyřapůlměsíčňák je negativní a za hodinu přijede nákup. 

Infolinka mě odkázala na krajskou hygienu, ta mě odkázala na mou praktickou lékařku. Praktická má stále ještě záznamník, že je pozitivní a zastupující lékař je tam v pátek. Je pondělí.

DEN dvanáctý

Když jsem včera dával report za 11. den, moje schránka se zaplnila alarmujícími zprávami. Hodně lidí mi napsalo, že to nejsou normální příznaky a abych vyhledal lékařskou pomoc. 

Začal jsem být ostražitější a následujících 12 hodin se skutečně rozpoutalo peklo. Nemohl jsem dýchat, bolest mi vystřelovala z žeber v té chvíli nepochopitelně i do ramen. A to je vám nějaká bolest! Strávil jsem v horké sprše několik hodin snaže se aspoň trochu znecitlivět ramena a hrudník vařící vodou. Bylo jasný, že se bude volat rychlá. 

Za kariéru jsem nezažila tolik úmrtí jako teď, říká sestra z infekčního

Chtěl jsem jen počkat, ač v bolestech, do rána, abych chytil denní, vyspalou, směnu lékařů. Volání záchranky bylo naprosto odzbrojující.

„Dobrý den, náš praktický lékař nám řekl, že manžel má asi zánět plic způsobený covidem.“
„A to vám řekl po telefonu, jo? Že to takhle hezky poznal?!“
„...tak se chceme informovat, jak dál postupovat.“
„No to mě poučte, jak dál postupovat?“
„To my nevíme, proto voláme záchranku. A to nemůžete dojet? Manžel má covid už dlouho, už není v karanténě. Máme čtyřměsíční dítě a on se skoro nemůže hnout.“
„To jako že čtyřměsíční dítě je překážka a důvod, abyste si volali sanitku, jo?“

V ten moment jsem řekl díky, nashle a Sabinin telefon položil. Operátor hned volal zpět už jen s informací, že sanitka je na cestě. 

Den 12.

Lékaři v nemocnici jsou skvělí, všichni. A co že mi teda je? Krevní sraženina jako následek kašle mi ucpala dýchací cesty – plicní embolie. Bolí to jak čert. 

A tak budeme sraženinu rozpouštět a pak budu zobat půl roku prášky. Sraženinu způsobila má trombóza, tedy pokud to máte taky, buďte opatrní. Prý je to častá komplikace. Kdybych nejel do nemocnice na popud přátel na sociální síti, bylo by zle. 

Za osm hodin, kdy jsem čekal na lůžko, jsem toho spoustu zjistil. Například to, že jedna skvrna na stropě interny vypadá jako Babiš. Strávil jsem s ním příliš mnoho času. Na lůžko jsem čekal osm hodin z nepříjemného důvodu. Chlapík, který tu byl přede mnou, právě umíral. 

Teď jsem na pokoji a vedle mě je plenta, za kterou je pán, který se asi nedožije rána. Mám z téhle nemoci čím dál větší respekt. I když... teď zrovna ne, protože mi najely drogy na bolest, co mi tu pouští do žíly. Hned je to aspoň na chvíli veselejší.

DEN třináctý

Na dveřích pokoje nám přibyl od personálu nápis „maskoti popíračů“. Tahle naše zábava začala vcelku nevinně. Začali jsme prostě popírat. 

Jsem na pokoji s dvěma šedesátníky, kteří mají lepší formu než já dnes. Jeden je majitel autobazaru a druhý – jako částečně nevidomý – cvičí slepecké psy a prosadil zákon o „titulcích pro nevidomé“, které teď i sám dělá. 

Že mají devět kanyl v těle, z toho čtyři v krku? Malichernost! Že mají takové bolesti, že nevstanou z postele na toaletu, co je dva metry od nich? Lenost! Žádnej covid přece není. Že kolem nás lítá mančaft 25 doktorů? Na co jako? Vyhozený prachy! Stačil by mucosolvan, ne? 

Od prvního dne příznaků si Jiří Sádek psal facebookový deník o průběhu covidu....

Sledovat ty dva silný šedesátníky v bolestech konverzovat je jako sledovat divadlo. Mluví málo. Je to vyčerpávající a bolestivé. Sípají při tom, mají v nosech kyslík a polykají další prášky na bolest z minikelímku zapíjejíce to jen douškem vody, protože kvůli dalšímu vyšetření musí lačnit. 

Oba tu jsou deset dní, oba byli resuscitováni. Prakticky je vzkřísili z mrtvých. Majitel autobazaru se probudil teprve předevčírem, jeho rodina ho už týden shání, protože měl brutální nástup nemoci a nestihl nikoho informovat. 

Někteří sanitáři jsou tu mimochodem bývalí číšníci, co to zabalili už v červenci. Nemocniční stravu nám nosí s grácií sobě vlastní, mezitím co vytírají na chodbě rozlité bažanty. Jsou stateční. „Objednávky“ a náš tlak si zapisují na své jednorázové skafandry. 

Nevidím na televizi, a tak je průhled na chodbu mým Netflixem. Místo HBO mám tepovou frekvenci kolegy naproti. A nemám moc představu o čase, protože zásuvka na mobil je moc daleko a na okno nevidím přes plentu. 

Za tou je pán, co stále ještě umírá. Za poslední dva dny se neprobudil. A tak tu společně posloucháme pravidelnost ventilátoru pána za plentou, inhalujeme a popíráme si. Na rozdíl od včera už se posadím na posteli. Pokrok. Aspoň že palce mě nebolí. Hryzá mě jen myšlenka, že se nedostanu na chodbu: Co když mají ten nápis na dveřích úplně všichni?

DEN čtrnáctý

Pán za plentou metr ode mě mi tiše zemřel v zádech, zatímco jsem obědval. Zvuk balení do igelitu mě asi bude chvíli strašit. Lékaři se chovali do poslední chvíle důstojně a laskavě. 

DEN sedmnáctý

Když odvezli zesnulého pána za plentou, převlékli postel a za hodinu tu byl pan H. Chrčel a tři dny nenabyl vědomí. Co to znamená vzhledem k tomu, že nevstal, nechám vaší představivosti. Když ho doktoři chvílemi probudili, na vše odpovídal jenom: „Jo.“

Když odpovídáte „jo“ úplně na všechno, začnete se díky rychlé fluktuaci personálu dostávat do podivných cyklů. „Máte hlad?“ „Jo.“ Přijde sestra A: Přistane tu chléb. „Zvládnete se najíst sám?“ „Jo.“ Přijde sestra B: „Máte dojedeno?“ „Jo.“ Jídlo se netknuté odnáší. Chvíli trvá, než se rozklíčuje, že takhle to nepůjde. Je nutné krájet a krmit. Jedna sestra tu obstarává 26 lůžek, z toho my jsme prý jediný pokoj, který mluví. Ostatní jsou na tom hůř. 

Od začátku pandemie se s manželkou poctivě chránili, protože byla těhotná a pak...

Sedm doktorů za dnešek odpadlo s koronavirem. Na Vinohradech dohromady prý 108. Je to znát. Žádného doktora prakticky nevidíme dvakrát. Pan H. je očividně mírně dementní, říkáme si. Podle vzorce, který jsme tu viděli, mezi námi brzy nebude. 

Po třech dnech se probouzí, snaží se posunout na posteli a slyším zásadní přízvuk při „oh sh*t“ a dochází mi to. Ptám se, jestli mluví anglicky. On že jo, že žil padesát let v Americe. Není dementní, jen má trable rozumět a ve zmatené bolesti to jinak nezvládl. Myslí si, že je tu první den. 

V USA dělal padesát let jako elektronik pro NASA a Air Force. Žil v Los Angeles, New Yorku a Dallasu... Beze slova zapínám televizi, na kterou teď bez plenty vidím. V tu chvíli si tu připadáme jako v Goodbye, Lenin. „Oh, sh*t,“ ozývá se. 

A jak se mám já? Nevím! Je mi líp, ale je to komplikovaný stav, se kterým jsou tu opatrní. Až po čtyřech dnech mi došlo, že ležím na jipce.

DEN devatenáctý

Checking out. Odcházím po svých. Sem jsem sám nepřišel. Izolovaná sanitka pro pacienty, jako jsem já, mě veze večerní Prahou domů. Kdybych měl vyjmenovat štáb doktorů a označovat je na Facebooku, jako to my filmaři běžně děláme, byla by to velká parta. Vystřídalo se u mě na padesát lidí. 

Tahle nemoc je fakt parchant. Je to jako by vás někdo bodl a pak počkal, na co vás dostane, a možná během toho vašeho umírání i bez zájmu z nudy odešel. Vykrvácíte? Chytíte infekci? Neudýcháte to? To je jedno! Někteří to prostě nedají. A jestli ten, co vás bodl, je s vámi? To je to ono „s covidem a na covid“. Je to úplně jedno. 

Jiní to jen prožijí jako řeznou ranku. V mé propouštěcí zprávě stojí lehký průběh, protože plicní embolie se počítá jako následek. Vedle nás bylo ještě těžší oddělení a až pak teprve oddělení pro seniory. Zhodnoťte si v sobě sami, co to znamená. 

Tak či tak všem případům přeji, aby to byla pro ně řezná ranka napoprvé a abychom to pak nechytili znovu. Já osobně si připadám, jako že se vracím z války. A až se přede mě postaví popírač, nevím, co mu řeknu. Jediné, co vím, je, že stojí na špatné straně historie. 

Znovu to chytit nehodlám. A to jsem to pořád škrtl jen o povrch. Ještě z toho nejsem venku. Ještě nějakou dobu se budu léčit, kašlat a píchat si doma injekce. Protože se u mě překrývají diagnózy covidu a embolie, není legislativně jasné, co se mnou. Musím být ještě chvíli izolován, protože zákon s touhle možností nepočítá.

Pochopil jsem, co to znamená vidět smrtelnou hrůzu v očích lidí,“ popisuje...

Den 0 jsem začal tématem mojí úzkostlivosti, a tou to i zakončím. Ale s happy endem, aspoň dokud tuhle mrchu nezačneme chytat znovu nebo nebude vakcína. 

Jsem omdlévač. Mnohokrát jsem chtěl darovat krev, ale kdybych tam sebou seknul, byla by krev znehodnocená. Tak jsem tam nikdy nešel. Na plazmu s protilátkami půjdu podle doporučení za měsíc a dám to. Protože je to nutné. 

Prý je třeba to vykomunikovat předem, spousta lidí nemá protilátky a studie si nejsou úplně jisté, že by to pomáhalo. Ale víc udělat nemůžu. Snad to pomůže vám, vaší mamce, tátovi, babičce nebo dědovi. Na závěr vám všem přeju: Držte se, to dáte! Nejste na to sami. Buďte na sebe opatrní! 


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue