Jako rozený mluvčí v češtině, žijící už přes 50 roků v německém prostředí, píšící své odborné články v angličtině a znalý jak ruštiny, tak polštiny, dříve trávící své prázdniny v Chorvatsku a Slovinsku, mám zvlášť vyvinutý smysl pro zvláštnosti češtiny.
Mnohá zjednodušení názvů, existujících v němčině i v češtině jsou zkrátka příznak lajdáckého přístupu k cizím slovům, v německých pramenech lze také nalézt mínění, že Češi jsou málomluvný národ.
Ostatně u v novější době lze podobné mínění mít o Evropanech vůbec, internet a sociální média tu jazykovou kulturu opravdu silně ničí. Není to jenom tím, že by se nám nechtělo příliš mlet pantem a vše proto zkracujeme, spíš je to obtížné psaní prstem na obrazovce mobilu.
Začátek vývoje jsem ovšem zažil už za socialismu, z Václavského náměstí se stal Václavák, z Parku kultury a oddechu Julia Fučíka se stal oddycháč JuldyFuldy.
Proto považuji za typické, že z Winterbergu máme Vimperk, z Wallern Volary a z Schatzbergu Šacberk.
Možná je to i ruský vliv, Rusové všechny cizí názvy píší foneticky, některá převzali i s chlupy, třeba Butterbrot (svačinu) zvou butěrbrot.
Co ty cizí jazyky opravdu nemají, je tendence vše zmenšovat, tím zpříjemňovat.
Jmenované jablíčko je jenom jednou z českých zdrobnělinek, jako chlebíček, svačinka, mlíčko, masíčko, všechno to v cizích jazycích chybí. Pár pivíček nebo láhvinek vínečka tak v češtině ztratí i svůj negativní význam.
