První otázka, co mě napadá, je proč? Proč tolik vysokých škol?
V plánu to určitě nebylo, spíš to vyplynulo ze situace. Mně se vždycky podařilo školu dokončit s dobrými výsledky, někdy i v kratším čase. Navíc mi to celkově docela šlo, vesměs jsem měl vždycky jedničky. A přišlo mi líto končit. Takže jsem zkusil další školu, kterou jsem také dokončil rychle a vždycky jsem hledal i nové možnosti.
Jaké možnosti?
Mám to pestré v tom, že jsem studoval například vyšší odbornou školu, soukromou, veřejnou, zahraniční, různé manažerské programy a podobně. Takže jsem si vybíral a hledal nové možnosti v typu školy, kterou jsem do té doby ještě nestudoval. Taky to bylo v době, kdy bylo poměrně „in“ studovat.
Studoval jste hodně a hodně rozdílné školy. Ze které jste si toho do života odnesl nejvíc?
Každá mi dala trochu něco jiného, to je těžké říct.
A poznáte rozdíl mezi soukromou vysokou školou, státní a zahraniční? Myslím tím v kvalitě vzdělání.
Někdy se to dává do ostrého kontrastu a to je podle mě mylné. V dnešní době totiž školy řeší úplně ty samé problémy. Například slabší populační ročníky, zájem studentů a podobně. Pokud bych měl být ale úplně konkrétní, tak jsem asi nejradši studoval na ČVUT.
Proč?
Nejenom, že je to prestižní škola, ale i přístup učitelů byl dobrý a měl jsem výbornou studijní skupinu. Ve výsledku je to vždycky o lidech. To je určující, protože můžete být na výborné škole, ale když nemáte štěstí na lidi, celkové hodnocení pak stejně nemůže být úplně pozitivní.
Jiří Matěj Brůna (36)Po základní škole pokračoval na Obchodní akademii v Dušní ulici v Praze. Dalším stupněm byla Vyšší odborná škola ekonomická, absolvoval dvouleté postgraduální studium na Nottingham Trent University a současně také studoval na Středočeském vysokoškolském institutu v Kladně (již zanikla). Jedna z jeho oblíbených škol je ČVUT, kam nastoupil na Masarykův ústav vyšších studií. Je také absolventem Central European Management Institute, kde získal titul MBA či London International Graduate School, odkud má titul MSc. Po studiích se tak může podepisovat jako Ing. Bc. Jiří Matěj Brůna, DiS., C.M., MBA, MSc. Akademické tituly jsou z toho dva (před jménem), další jsou z vyšších odborných škol či profesní (ty za jménem). Návazné tituly by se neměly uvádět oba, ale jen ten „vyšší“, například Ing. Ne všechny absolvované školy mají u nás potřebnou akreditaci. Například London International Graduate School usiluje o americkou akreditaci už léta. Nyní připravuje studenty na přijímací zkoušky, doučuje nebo je konzultantem pro firmy v oblasti strategického managementu či marketingu. Občas překládá anglické texty.  |
Berete to jako balíček? Tedy nejen dává škola, ale i spolužáci?
Vnímám to komplexně.
Spolužáky ale těžko ovlivníte.
Tak to samozřejmě. Ale když člověk studuje, není to jen o erudovanosti vyučujících, ale i řadě ostatních faktorů. Roli hrají nejen spolužáci, ale třeba i studijní oddělení. Pokud si jdete někam pro radu a jsou na vás protivní a máte pocit, že spíše obtěžujete, tak vás to přirozeně dokáže otrávit a ovlivnit vnímání celého studia.
A jak je na tom zahraničí?
Já jsem studoval Brno International Business School, která je propojená s Nottingham Trent University, kde jsem strávil semestr. Podle mě v České republice zahraniční školy často zbytečně přeceňujeme. Samozřejmě je tady skupina těch mimořádně prestižních vysokých škol, příkladem Oxford, Harvard, Princeton a tak dále. Tam se ovšem dostane málokdo. Ale pokud porovnám průměrnou českou vysokou školu a průměrnou vysokou školu v zahraničí, tak z toho srovnání Česká republika nevychází vůbec špatně. Potvrzují to i zkušenosti řady mých spolužáků, kteří na zahraničních školách strávili delší čas.
Takže má české vysoké školství do nabídnout?
Určitě. I když na naše školství často nadáváme, i já jsem jeho poměrně velký kritik, ale když to vezmu celkově a porovnáme to s investicemi, které do systému dáváme, vycházíme z toho slušně. Když budu brát například investice do školství nebo poměr výdajů do vzdělávání vůči HDP, s relativně malými vstupy produkujeme solidní výsledky.
Myslíte to v poměru „cena/výkon“?
V podstatě ano. Kdybychom těch peněz do školství dávali víc, výsledek by mohl být lepší. Ale na ten poměr, že je Česká republika skoro nejšetřivější v oblasti školství z celé EU, dokáže české školství vykouzlit zajímavé absolventy, kteří se ve světě neztratí. Tedy ač jsem kritický, je u nás ve školství spousta kvalitních lidí a učitelů na svém místě.
Nechci lidi dráždit, tak mám tituly jen na kartičce pojištěnce
Šest škol za sedm let. To nejenže není standardní, ale pokud vezmeme dobu bakalářského studia na tři roky, tak i technicky těžko zvládnutelné..
Teď vás zastavím, já jsem to studoval ve zkrácené formě.
Jak zkrácené?
Dokázal jsem tříletý obor vystudovat za tři semestry, nebo jsem studoval více škol najednou. Všechny zkoušky jsem absolvoval řádně podle pravidel, ale protože jsem studoval více škol, byly mi třeba uznány nějaké kredity a zkoušky odjinud. Tam kde byla možnost studium zkrátit, tak jsem ho stáhl například do jednoho roku. Obecně, když těch škol člověk studuje víc, naučí se v tom takzvaně chodit, tak jsem se zbytečně nezdržoval, když to šlo.
Není to kvantita na úkor kvality? Ne všechny vámi vystudované školy mají u nás potřebnou akreditaci. A vzpomeňme například na kauzu plzeňských práv.
S plzeňskými právy tedy zkušenost nemám, ale říkal jsem si, že to může změnit třeba volný víkend, že bych to zkusil (smích). Ale zpětně si říkám, že jsem možná přece jenom mohl jít víc do té kvality. To je ale zpětně s odstupem času, kdy jsem k těm školám asi také kritičtější. Tehdy jsem to až tak necítil.
Vezměme si modelovou situaci – jdete na úřad a začnete tam vypisovat ty tituly. Jak na vás koukají?
Většinou normálně, což je dáno tím, že se málokdy takto prozradím.
Nepíšete je?
Většinou ne, jen minimálně. Mám je vypsané snad jen na kartičce zdravotní pojišťovny, protože se říká, že lékaři se chovají k lidem s titulem jinak, i když je to možná taky jenom předsudek a stereotyp. Třeba na občance nebo pasu je nemám a jinde asi taky ne.
Proč?
Myslím si, že když se to o mně lidé hned při prvním kontaktu dozvědí, přistupují ke mně od počátku jinak, s určitou předpojatostí řekněme. Ale je pravdou, že když komunikuji s akademickou sférou nebo obecně s někým z prostředí, kde je standardem titulovat, tak si je ke jménu napíšu, aby mě naopak nepodceňovali. Ostatní lidi se snažím nedráždit. Řekl bych, že je to hodně také o citu pro konkrétní situaci.
Máte pocit, že to lidi dráždí?
Některé lidi to dráždí, ano. Spadnete do pomyslné škatulky, stereotypů s tím je spojených víc. Vnímání člověka jako šprta, že jste „všeználek“, co všechno ví nejlíp a nebude s ním kloudná řeč, atp. Takže se tomu snažím předejít a nedat jim k tomu vůbec příležitost. Většinou se to stejně provalí, ale to už je s odstupem, kdy měla protistrana možnost mě poznat osobně a tam už to pak je zpravidla v pohodě.
Nestudoval jste tedy pro tituly, ale pro vzdělání. V poslední době se ale na tituly hodně kouká.
Mě školní prostředí jednoduše bavilo, proto jsem studoval. Chodil jsem do školy rád a nebral jsem to jako nutné zlo, to je podle mě důležité. Stejně všichni do té školy chodit musíme. Já jsem třeba proto, aby nebyla povinná školní docházka, protože si myslím, že každý dneska chápe, že bez školy, potažmo bez maturity, je člověk tak trochu odepsaný a společensky by to bylo nepřijatelné. Takže si říkám, že se tam stejně chodit musí bez ohledu na formální povinnost, tak proč si to ošklivit předem. A ano, na tituly se pořád hledí, ačkoliv začíná být módní tvrdit opak.
A maturita je povinnost.
Já to tak vnímám.
Je to podle vás správně, že je maturita na pracovním trhu povinnost? Je nedostatek řemeslníků. Konkrétnější statistiky k tomu chybí, ale zkuste si objednat instalatéra, truhláře, zedníka.
Jestli je to správně, těžko mohu soudit, každopádně to tak je. Tedy pokud se nebavíme o nekvalifikovaných pozicích v montovnách, kde je momentálně největší poptávka po lidech se základním vzděláním a pracovnících z východu.
V praxi to vypadá jak – cítíte na pracovním trhu výhody, nebo naopak ne?
Já ty výhody spatřuji více ve všeobecném rozhledu. V zaměstnání počet vystudovaných škol podle mě zásadní vliv nemá. Rozhodně je rozdíl, jestli vysokou školu máte, anebo nemáte. Hlavně na začátku kariéry, avšak kolik jich máte, už takový rozdíl nedělá. A v podstatě se studium a absolvování vysoké školy mezi dnešní mladou generací stalo jakýmsi standardem, což je vidět na procentu maturantů, kteří po střední škole pokračují dál. Žádným titulem tedy popravdě člověk dnes už neohromí, znalostmi a schopnostmi možná ano. Když dám příklad, tak když začínala MBA studia (neakademický manažerský titul, pozn. red.) a někdo ten manažerský titul navíc ke klasické vysoké škole měl, znamenalo to něco exkluzivnějšího. Teď už tolik ne, těch zahraničních titulů je hodně.
Pak tedy ale chybí ve společnosti diverzita. Nemůžou být přece všude samí vysokoškoláci. Učňovské školství nemá u nás velkou prestiž, proč ne?
Já jsem takzvaným učňákem neprošel, ale nemám radost ze současného stavu, kam to dospělo. Odborníci mluví o učilištích jako o odpadkovém koši českého školství. Což je velice pejorativní, ale v reálu to tak bohužel opravdu je. Dneska rodiče dětem raději učební obor rozmluví, i když je dítě třeba zručné a šikovné, mohlo by se vyučit nějakým manuálním oborem a mělo by dobré uplatnění, tak jde studovat na klasickou školu. Je třeba si otevřeně přiznat, že učiliště, ač jsou i mezi nimi samozřejmě rozdíly, se nacházejí v takovém stavu, že většina rodičů se tam vlastně bojí děti poslat.
Není titul jako titulTituly se u nás zpravidla dělí na tři stupně: vysokoškolské, z vyšších odborných škol a profesní tituly. Vysokoškolský titul: Jinak také akademický získávají absolventi vysokých škol či univerzit. Jde například o bakaláře, magistry, inženýry, doktory medicíny či práv a další. Titul z vyšší odborné školy: Po studiu střední školy zakončené maturitou se jedná o zvýšení kvalifikace. Jsou zaměřené více na praxi. Jde například o titul diplomovaný specialista, DiS. Profesní titul: Titul MBA u nás není uznávaný jako vysokoškolský titul, s výjimkou akreditovaných zahraničních škol. Dalším profesním titulem je například LLM nebo MSc. |
V jakém stavu?
Jedna věc je vnímání učiliště, tedy že se na absolventa bude společnost dívat jako na nevzdělaného. Tak to bohužel je a to pouze konstatuji, co vidím kolem sebe, není to tak, že bych s tím souhlasil, ba naopak. Na manuální práci se začalo koukat pohrdavě a problematika úpadku učňovského školství v zásadě jen kopíruje společenský trend. A stejně jako jsme se bavili před chvilkou, že je dnes standardem mít vysokou školu, i tato situace odráží společenský vývoj. Soukromě tomu říkám cesta ode zdi ke zdi.
Myslíte tím, že dříve se naopak koukalo na studenty, kteří manuálně nepracovali, pohrdlivě?
Ano. Před třiceti čtyřiceti lety bylo vyučení standardem, manuální práce nejen řemeslníků se adorovala. Oproti tomu bylo skoro společensky nepřijatelné živit se takříkajíc hlavou. Počátkem devadesátých let se to úplně otočilo.
Je to u vás tak? Máte kvalitnější život, když těch škol máte tolik?A je to dobře?
Ano i ne. Je skvělé, že můžeme studovat. Na druhou stranu pokračují ve studiích i absolutně nestudijní děti, které se tam trápí, maturují na vícekrát a vysokou školu sice také mnohdy absolvují, ale s pomocí všech svatých. To moc dobře není. Je tma i společenská propast mezi oběma stranami. Jedni jsou vnímáni jako nevzdělanci, druzí opačným pólem zase jen jako nepotřební žvanilové. Vzájemný respekt je vzácností. Ono se to odvíjí z historického kontextu. Dřív nebylo úplně snadné studovat, takže rodiče teď chtějí, aby toho děti využily. I výzkumy ukazují, že čím vyšší vzdělání, tím kvalitnější život.
Já si nestěžuji.
„Perou“ se o vás zaměstnavatelé a firmy?
Nemyslím si, že by se o mě praly nějak výrazně víc, než o jiné vysokoškoláky, kteří mají třeba školy dvě. Stačí, když máte třeba vhodnou kombinaci, dejme tomu ekonomicko-technické, ekonomicko-manažerské vzdělání. Nicméně jestli máte vystudovanou dvě nebo šest škol, tak ten rozdíl asi tak úplně patrný není. Je to spíš o komplexnosti toho vzdělání, nabírání zkušeností, jsou to střípky mozaiky. Tituly jsou vám k ničemu, pokud obor neovládáte.
Tak proč jste tedy studoval šest škol, když podle vás stačí dvě vhodně nakombinované?
Mě to prostě bavilo, rád se vzdělávám. Ale je fakt, že jsem na škole zkoušel jeden takový pokus, který narážel na rozdíly mezi školami. Hodně se mluví o překvalifikovanosti a v rámci jedné seminární práce jsem na vzorku podobných firem na trhu udělal několik verzí životopisů, které jsem jim rozeslal. V jednom životopise jsem napsal méně škol, v druhém jsem je vypsal všechny, jinde jsem je trochu zpřeházel.
A jak to dopadlo?
No odezva od zaměstnavatelů byla paradoxně větší na CV, kde jsem vypsal méně škol. Abych zamezil efektu konkrétních škol, protože se říká, že zaměstnavatelé začínají reflektovat konkrétní školy, které mají například větší prestiž, školy jsem různě přehazoval. Někde jsem nechal soukromé, jinde ty prestižnější.
Tam se potvrdilo, že by více koukali na prestiž?
Ne, nepotvrdilo. Odezva tam byla plus mínus stejná. Neříkám, že to byl nějaký reprezentativní výzkum, ale nabyl jsem dojmu, že překvalifikovanost skutečně není jen virtuální problém, ale něco, s čím se lidé opravdu mohou potýkat. Ten počet odpovědí k velkému množství škol byl výrazně v jejich neprospěch a lidem „jako já“ to zkrátka může dělat problémy.
Je to nějakou „stádovostí“, že vy se vymykáte?
Mám ten pocit, že v očích jiných leckdy platí heslo „čeho je moc, toho je příliš“ a vybočovat se moc nehodí, ať je to jakýmkoli směrem a vymykat se v některých situacích může někomu takovému dělat větší problém, než „průměrnému“ studentovi s vysokou školou.
Překvapilo vás to?
Ne. Vůbec. Já jsem to i tušil, a proto jsem ten experiment dělal. Jen se mi to potvrdilo.
Českému školství fandím, jen je po několika stránkách náročné
Říkáte, že vaším koníčkem je vzdělání a vzděláváte i ostatní v kurzech..
Učitelem jsem spíš z koníčku v různých doučováních, kurzech, mimoškolních a doplňujících aktivitách. Dělám to ve volném čase, víceméně nekomerčně. Baví mě to a naplňuje, hlavně tedy když vidím konkrétní výsledky, které se vždycky při poctivé systematické práci dříve či později dostaví...
...pedagogickou fakultu jste ale nestudoval. Proč?
To se sám sebe taky ptám.
A jak si odpovídáte?
Jsou obory, které mě baví prakticky, ale nebavilo by mě je studovat a obráceně. Například mě bavilo studovat informační systémy, mezinárodní obchod, ale prakticky bych se tomu věnovat nechtěl. U pedagogiky jsem strašně rád, když někoho můžu učit, ale neumím si představit, že bych na to pět let studoval teorii.
To zní, jako by to bylo na fakultách špatně nastavené.
Tak bych to neřekl, ale mě baví individuální vzdělávání. V třicetičlenné třídě sotva dosáhnete stejného efektu, i když se o to mnoho škol snaží. Fakulta vás na to má připravit a té praxe tam podle mého není tolik, kolik by mělo být.
To jste proti českému školství?
Naopak, českému školství nadále fandím. Já jsem si ho vyzkoušel i v této roli, jen mi to prostě úplně tak nevyhovovalo. Z toho času na učení spoustu času ukrajovaly jiné činnosti – byrokracie, zapisování, sledování různých věcí, které s učením nemají moc společného. A kdybych takhle pokračoval dál, tak by mě to časem přestalo bavit a hrozilo by vyhoření. Osobně se nedivím, že se to spoustě učitelů stane, i když samozřejmě přijdou se vzletnými ideály. V praxi zjistíte, že povolání učitele není jen o učení, ale i o rodičích, vedení, sborovně, výkazech. A učení je z toho v podstatě to nejjednodušší a nejzábavnější.
Takže je to české školství podle vás nastavené špatně?
Náš systém je hrozně náročný – ekonomicky, administrativně, logisticky, organizačně, průnikem mnoha zájmových skupin a další. Školy fungují jako instituce hromadného vzdělávání, které je vlastně nejefektivnější z pohledu veřejné služby.
Jak má vypadat ten ideální stav?
Ideální by ale podle mě bylo mít klasických školních hodin o trochu méně a k tomu soukromého učitele, který se školními věcmi podle skutečných individuálních potřeb každého jednotlivce pomáhá. Nejen s vysvětlováním látky, doučováním, ale celkově studijním směřováním, včetně něčeho, čemu osobně nehezky nečesky říkám edu-koučink, v neposlední řadě vést žáky, aby se naučili se učit a mnohé další. Takový model je ale prozatím nereálný v kontextu ekonomické reality státu i běžné české rodiny.
Zníte spíš jako člověk, který by nejraději měl všude Summerhill.
Všude asi ne, není to černobílé, ale jistá inspirace pro tradiční vzdělávací systém by se v něm našla.
