Lukáš Dolejš se nyní stará o svou sestru, která po matce zdědila duševní poruchu. V poručnictví má také sestřiny děti. Lukáš se sestrou si v dětství prošli ústavní péčí. Kvůli duševní chorobě se o děti jejich matka nezvládala starat. Přesně si pamatuje na okamžik, kdy pro ně do školy přijela sociální pracovnice. „Naložili nás do auta a řekli nám, že jedeme na výlet. Nemluvili s námi, ale o nás, a o neschopnosti naší mámy. Nikdo se jí nesnažil pomoct,“ popsal Lukáš.
Olga Mistrová si také prošla velkým trápením. Spolu se sestřičkou. „Naše matka pila. S tátou se rozvedla, když mi byly dva roky. Ten taky pil. Máma se seznámila s jiný partnerem, který opět pil. Se sestrou nás o půlnoci vyhazoval z bytu, musely jsme na chodbě sedět v pyžamkách. Zatímco matka byla s tím pánem v hospodě, my jsme žebraly o jídlo,“ svěřila se Mistrová.
Násilí na dětechV Česku chybí systém pomoci dětem, které zažívají domácí násilí. S nějakou formou špatného zacházení v rodině se podle průzkumů alespoň někdy setkají zhruba dvě třetiny českých dětí, minimálně šest procent opakovaně. Situaci ale většinou nikdo neřeší. Více zde: Dospělí Češi si na slabší dovolí. Dvě třetiny dětí zažijí špatné zacházení.  Ilustrační snímek |
Učitelka jim do školy nosila jídlo a případ nahlásila na příslušné odbory. „Když přišla sociálka, všechno bylo najednou v pořádku. To se opakovalo několikrát. Matka mě pak za to trestala,“ říká Olga. Poté se i s její sestrou dostaly do dětského domova. „Za jejich péči jsme vděčná. Poprvé v životě jsem se cítila v bezpečí,“ zakončuje Olga svůj příběh.
Stát nejedná systematicky
Podobné příběhy jako Lukáš nebo Olga zažilo přes osm tisíc dětí, které v Česku vyrůstají v ústavní výchově. Ročně jich dospěje 300. A zhruba 200 si se životem a se začleněním do společnosti nedokáže poradit. Podle organizací, které se dětmi v ústavní péči zabývají, jsou tyto děti stále na okraji společnosti. Péče o ohrožené děti není ze strany státu systematická a povědomí o dětech žijících v ústavní výchově je zkreslené a zavádějící.
Odborníci se shodují na tom, že se dětem málo naslouchá. „Kultura komunikace s dětmi je mizerná, ať už ze strany soudců, nebo sociálních pracovnic. Nedokážou si představit, co tyto děti prožívají. Zažila jsem soudkyni, která odmítla vyslechnout čtrnáctiletou dívku, která chtěla být slyšet a aktivně o to usilovala,“ říká psycholožka Eva Pávková. Podle ní je také délka soudních rozhodování o dětech, které by podle ní mělo být zkrácené. „Dětský vývoj je rychlý, není možné, aby spis ležel na stole devět měsíců,“ doplňuje.
Dvě třetiny mladých nezvládnou odchod z dětského domova, chybí podpora |
„Pro většinovou společnost je největším trestem odnětí svobody. Ten, který do vězení nastupuje má jasné rozhodnutí, které mu říká, jak dlouho tam bude a ví, co má dělat. Rozhodnutí je velmi dobře odůvodněné, takže ví, proč tam je. Dítě je v situaci, kdy nemá ani jednu z těchto informací, což mi přijde strašné. Naše rozhodnutí bychom mu měli vysvětlit,“ vyjádřil se mostecký soudce Martin Beneš.
Na nedostatek empatie a na bídnou schopnost komunikovat srozumitelně si u představitelů sociálních služeb stále hlasitěji stěžují i ti, kteří ústavní výchovou prošli.
„Odebírali mě od mámy z hospody. Máma mě poslala na záchod a řekla mi, ať se schovám. Když jsem vyšla ven, byli tam policajti a s nějakou paní mi řekli, že jedeme na výlet. Dlouho jsem si to vyčítala a říkala jsem si, že je to moje chyba. Kdybych nevylezla ze záchoda, zůstala bych s mamkou. Své dětství jsem prožila s tím, že si za život můžu sama,“ popsala své zážitky Kristýna Adamovská. Nejvíce by v té chvíli ocenila, kdyby jí neřekli, že jede na výlet. „Nikdo mi nic neřekl, nevěděla jsem, jestli mámu ještě někdy uvidím,“ podotkla.
Trnitá cesta z dětského domova. Chci jít za svým snem, říká Anežka |
Ředitelka Soukromého dětského domova SOS Tereza Jandová řekla, že letos přijali deset děti. „Pět z nich si myslelo, že jsou na výletě,“ upozornila také. „Ten, kdo řekne dítěti, že jede na výlet, porušil všechno a nemá na své pozici co dělat. Porušil tím zákon, etický kodex i morálku,“ podotýká Josef Smrž z Krajského úřadu Středočeského kraje.
Nepřipraveny na život
Děti, které dětské domovy opouštějí, nejsou na samostatný život připraveny. Podle předsedkyně organizace Mimo domov zoufale chybí zásadní systémová opatření. Mladý dospělý, který domov opustí, často se svobodou naloží špatně.
Ústavní výchova
Zařízení ústavní výchovy
|
„Nebyla jsem připravená. Z dětského domova jsem odešla hned v osmnácti. Měla jsem pocit, že můžu konečně rozhodovat sama za sebe. Šla jsem za svobodou,“ říká Karolína Stránská. Když odcházela z dětského domova, dostala pět tisíc. „Nikdy před tím jsem nic nedostala, dostávali jsme čtyřicet korun měsíčně,“ dodala s tím, že s částkou neuměla vyjít.
Pomoc v zapojování do běžného života mladým lidem, kteří odcházejí z ústavní péče, pomáhají například Domovy na půli cesty. „Naším úkolem je pomoct mladým lidem v tom, jak se mají v životě orientovat a směrovat je k tomu, aby si našli práci, případně pokračovali ve studiu. Snažíme se, aby za námi přišli s tím, co je trápí,“ řekla Eva Mikulecká, ředitelka Ekumenické sítě pro aktivity mladých.
Poslechněte si vyprávění ženy, která se v devíti letech ocitla v dětském domově:
