Většinu trestu si Oplištil odpykal ve věznici na Mírově. Čtyřikrát žádal šumperský soud o podmíněné propuštění, ani jednou neuspěl. V současnosti je hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy. A jeho touha po životě na svobodě nepolevuje.
U Okresního soudu v Mladé Boleslavi teď leží Oplištilova žádost, od které si pětašedesátiletý vrah slibuje propuštění z ústavu s tím, že bude léčen jen ambulantně.
„Ve věci byl soudem přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku na osobu odsouzeného. Příslušný spis se nyní nachází u znalců, ve věci není zatím nařízeno žádné jednání,“ sdělil na dotaz iDNES.cz místopředseda soudu Martin Moc. Posudek by mohl být hotový během ledna či února. Pak soud rozhodne.
Jaroslav Oplištil pochází z Frýdlantu v Čechách, později žil ve Varnsdorfu a v Liberci. Před soudem stál poprvé na podzim 1973. Osmnáctiletý mladík tehdy zamířil do vězení kvůli vloupání do Jednoty, kde odcizil cigarety a čokoládu. V průběhu sedmdesátých let si vyslechl další rozsudky – za majetkovou trestnou činnost, podvod či příživnictví. Trest vězení dostal i za útěk z vojny.
V květnu 1986 vylákal v Jablonci nad Nisou dvě nezletilé dívky – sedmiletou Evu a devítiletou Klárku – za město. Slíbil, že jim sežene štěňátka. Vyděšeným dívkám pak v lese hrozil uškrcením. Přinutil je, aby se svlékly. Osahával je a líbal na přirození. Vyžadoval, aby mu sahaly na penis.
Okresní soud ho v srpnu 1986 poslal za pohlavní zneužívání a další trestnou činnost (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) za mříže na pět let.
Díky novoroční amnestii prezidenta Václava Havla vyšel Oplištil v lednu 1990 z věznice ve Stráži pod Ralskem o rok a půl dřív. Zamířil do hlavního města. Na svobodě byl asi týden, když požádal o práci v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce. Chtěl tam dělat sanitáře. Tahle profese ho už v minulosti živila.
Zpráva o Oplištilovi z věznice (květen 1990)
„Říkal, že je amnestovaný a že se do Liberce vrátit nechce, protože by se zase chytl party a skončil v kriminálu. Ptala jsem se ho, za co byl trestaný. Řekl, že za rozkrádačky. Prohlásil, že si ubytování v Praze zajistí,“ vypověděla Jiřina M., hlavní nemocniční sestra.
Recidivista si rychle zařídil v Praze přechodný pobyt a 18. ledna 1990 místo sanitáře na Bulovce získal. „Řekla jsem mu, aby přinesl výpis z rejstříku trestů. Odpověděl, že jede do Liberce, že to vyřídí,“ vzpomínala Marcela F., referentka z personálního oddělení. Protože dokument neměl, získal pracovní smlouvu jen na dobu určitou – do konce května 1990.
Jaroslav Oplištil
zdroj: vyšetřovací spis |
Ještě v lednu, když hlavní sestra v televizi viděla, kdo všechno se na amnestii dostal z vězení, chtěla vědět, zda Oplištil o své trestné činnosti nelhal. Požádala kolegyni, aby zavolala kurátorce do Liberce. Ta sdělila, že dotyčný byl trestán pouze za krádeže.
Personální referentka pak sanitáře opakovaně upomínala o výpis z trestního rejstříku. „Vždycky mi odpověděl, že ho přinese,“ řekla později policistům.
Oplištil zamlčel, že byl ve vězení také za pohlavní zneužívání dětí. Věděl, že s takovým „škraloupem“ by v nemocnici se žádostí o zaměstnání neuspěl. Docházely mu peníze a pracovní místo potřeboval.
Hlavní sestra ho v lednu zařadila na dětské oddělení. „Dlouhodobě tam scházel sanitář. Kvůli tomu, že byl trestán za krádeže, jsem ho nechtěla dát na oddělení, kde leží dospělí pacienti, kteří u sebe mají často cenné věci,“ vysvětlovala.
Nový pracovník neměl zpočátku kde bydlet. První měsíc přespával přímo na dětském oddělení. Pak dostal pokoj na nemocniční ubytovně. S jeho prací byli nadřízení spokojeni. K dětem se podle sester choval hezky. Některé si všimly, že se víc zajímal o děvčátka.
„Někdy v březnu mi říkal, že v přízemí je hezká holčička, že se s ní mazlí a připadá mu, jako by byla jeho. Chtěl, abych se na ni šla podívat, já jsem však neměla čas,“ uvedla do policejního protokolu jedna zdravotní sestra. „S dětmi se mazlil, vinul je k sobě. Zažila jsem případ, že aniž musel dítě odnést, vzal je z postýlky a mazlil se s ním. Zdálo se mi to trochu divné, ale nevzbuzovalo to ve mně nedůvěru,“ dodala její kolegyně.
Broukající Barborka
30. dubna 1990 v šest ráno nastoupil Oplištil na čtyřiadvacetihodinovou směnu. Navečer se rozhodl, že si službu zpříjemní a se sanitářem Jaroslavem M. zašli do nedaleké hospody Ve sklípku, kde si dali několik piv. Tam se s kolegou pohádal a v pití pokračoval bez něj.
Kolem devatenácté hodiny mu došly peníze. Vrátil se do nemocnice, kde si půjčil od zdravotní sestry Miluše S. třicet korun. Zalhal jí, že mu chce jeden Polák, který čeká u brány, prodat džíny.
S penězi šel znovu do hospody, kde si objednal další piva a jednoho panáka vodky. Kolem půl desáté ho tam našel jiný kolega sanitář Jaroslav F., který ho odvedl zpátky do nemocnice.
„Celou cestu jsem mu říkal, že je vůl, že se v pracovní době nemá pít, že by ho klidně mohli vyhodit. Byl podnapilý, měl nejistou chůzi. Řekl jsem mu, aby šel na ubytovnu, že za něj práci udělám a že ho vzbudím, kdyby byl nějaký exitus. Povídal, že než půjde spát, tak si zajde na dětské, kde si dá kafe,“ vypověděl pan Jaroslav.
Oplištil měl v kapse univerzální klíč, s nímž se mohl po celém oddělení volně pohybovat. Když vstoupil dovnitř a šel po chodbě, zaslechl z jednoho pokoje zvuk. Dětské broukání. To ho zaujalo, tak přišel blíž.
Nemocniční pokoj, z něhož Oplištil dítě odnesl
„Sklonil jsem se nad postýlkou. Vyjmul jsem dítě. Bylo tam šero, takže jsem nevěděl, jakého je pohlaví. Procházel jsem se po pokoji s dítětem v náručí. Nevím, co mne to popadlo, najednou jsem ho vzal a odnesl na ubytovnu. Padla na mě asi nějaká lítost, že jsem sám,“ tvrdil Oplištil.
Miminko zachumlané do pracovního pláště nesl areálem nemocnice. Bylo před jedenáctou hodinou večer. Ve tmě si ho nikdo nevšiml. Na schodech málem upadl a tam podle svých slov uviděl, že má dítě červené dupačky. Až v tu chvíli mu prý došlo, že si odnáší holčičku. Barborka začala vrnět hlasitěji, tak jí trošku zmáčkl krk, aby nemohla křičet.
Při příchodu na ubytovnu potkal souseda. “Viděl jsem, že Oplištil držel v náručí nějaký předmět. Nevím, co to bylo, bylo to zabalené. Hned jak vešel na pokoj, tak za sebou zamkl. Neslyšel jsem žádný hluk, křik či pláč malého dítěte,“ řekl svědek.
Barborka byla pokálená. Únosce rozstřihl dupačky a plenami ji očistil. Svlékl se do trenek a lehl si k ní. Policistům později detailně popsal, co všechno s holčičkou prováděl. Vážně ji zranil. Když začala křičet, stiskl jí krk. „Nevšiml jsem si, že by se dítě škubalo, ale najednou se nehýbalo. Nevím, co to se mnou bylo, že jsem mu nepomohl. Usnul jsem. K vyvrcholení u mě nedošlo,“ prohlásil Oplištil.
Tělíčko schované pod postelí
Kolem půlnoci šla jedna ze dvou přítomných sester děti zkontrolovat. Když přišla na pokoj číslo 3 k postýlce, na jejímž rámu byla nalepená leukoplast se jménem Barborky, spatřila prázdné lůžko. „Byly jsme z toho šokované. Za dobu, co sloužím, se nikdy nic podobného nestalo. Prohledaly jsem celé oddělení, ale nenašly jsme ji.“
Asi v jednu hodinu v noci zavolaly lékařku, která měla službu. Všechny tři ženy pohřešovanou holčičku znovu hledaly. Bez úspěchu. Doktorka proto ve 2:15 vyrozuměla Veřejnou bezpečnost.
U postele zůstal dudlík unesené holčičky
„Pořád jsme nemohly pochopit, co se stalo. Myslely jsme, že ji někdo ze zaměstnanců někam položil, třeba z legrace,“ odpověděla Miluše S. na dotaz, proč zmizení miminka hlásily policii po více než dvou hodinách.
Právě tato sestra upozornila příslušníky VB na Oplištila. Věděla, že se na oddělení nemohl dostat nikdo bez klíče. Sanitář tam večer byl, půjčovala mu peníze. Vybavila si také jeho náklonnost k dětem.
„Požádala mě, abych s ní šel stranou. Že nechce dělat drby, ale že tam mají sanitáře, který byl propuštěn na amnestii. Zeptal jsem se jí, kde bydlí. Říkala, že na ubytovně v areálu a že nám to ukáže,“ uvedl podpraporčík Petr Příhoda.
Jiná hlídka mezitím přijela k rodičům dítěte. Měla za úkol ověřit, zda si dceru hospitalizovanou 29. dubna se zánětem středního ucha neodvezli bez vědomí personálu z nemocnice. Doma však miminko nebylo.
Poprvé před kamerou. Barborčina máma hovoří o ztrátě dcery, pocitech viny, setkání s prezidentem Havlem a další tragédii, která ji v životě potkala:
Policisté nechali Oplištila prolustrovat v databázi. „Vzhledem k získaným poznatkům bylo bezodkladně rozhodnuto o jeho předvedení, případně prohlídce jeho pokoje,“ uvádí policejní protokol. Příhoda s podporučíkem Janem Dufkem a zdravotní sestrou vyrazili ve čtyři hodiny ráno k ubytovně.
Oplištilův pokoj na ubytovně
„Zde jsem podle seznamu ubytovaných zjistil, že bydlí ve druhém patře,“ vzpomínal Dufek. Sestra počkala na schodech, příslušníci několikrát dlouze zazvonili na zvonek u vchodových dveří do společné předsíně tří pokojů.
Intenzivní zvonění Oplištila vzbudilo. „Jak jsem se probudil, hned jsem vedle sebe uviděl mrtvé dítě. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem udělal. Dítě jsem vzal a zastrčil pod válendu do zadního rohu, aby nebylo vidět. Pak jsem šel otevřít.“
„Otevřel muž v trenkách a tílku. Všiml jsem si, že má ztopořený pohlavní úd. Zeptal jsem se, jestli je Jaroslav Oplištil, on přisvědčil,“ vypověděl policista Dufek.
Vyjádření sociální pracovnice FN Na BulovceDne 2. 5. jsem přišla do práce a dozvěděla jsem se, že sanitář Oplištil na ubytovně zneužil dítě a to dítě zemřelo. Ten den jsem také zaslechla, že jde po Bulovce fáma, že byl již za pohlavní zneužití trestán. Já jsem tomu nemohla věřit, protože jsem mluvila s kurátorkou v Liberci (Drahomírou P.) a ta o tom nic neříkala. Proto jsem jí hned zatelefonovala a řekla jsem jí, že je podezření, že Oplištil zneužil dítě, a přímo jsem se jí zeptala, zda za to byl již trestán. Ona mně opět opakovala, že byl trestán pouze za krádeže a rozkrádání. Potom jsem jí po poradě s právníkem poslala dopis, aby mi písemně potvrdila telefonáty z 18. 1. a 2. 5. 1990. Asi dva dny po zaslání dopisu jsem jí telefonovala, zda dopis dostala, a ona mi jeho příjem potvrdila. Řekla, že odepíše a že až teď ke svému zděšení zjistila z hlášení o propuštění, které se jí nyní dostalo do ruky, že Oplištil byl skutečně pro pohlavní zneužívání jednou trestán. To hlášení a odpověď na můj dopis skutečně obratem na Bulovku zaslala. z výpovědi Růženy Z. zdroj: vyšetřovací spis |
Sanitáři řekl, ať se oblékne, že s ním potřebují mluvit. Oplištil se nezeptal, proč za ním příslušníci VB přišli. „Mám se obléknout do pracovního, nebo do civilu?“ zněl jeho dotaz. Policista odpověděl, že je to jedno. Sanitář se začal oblékat do bílého oděvu.
„Všiml jsem si, že jsou na stole dětské piškoty a miska s kompotem. Napadlo mě, že by tam to dítě mohlo být. Podíval jsem se pod postel. Nalevo jsem uviděl dětskou postavičku. Řekl jsem mu, ať ji vyndá,“ uvedl policista Příhoda.
Tak to je můj konec, pomyslel si Oplištil a začal brečet.
Policista nadzvedl postel. Nehybné dítě vyndal jeho kolega. „Viděl jsem, že to je holčička. Přes ramínka měla převlečené dupačky. Nožičky měla z nohavic venku, takže byla od prsou dolů nahá. Všiml jsem si, že má poraněný genitál. V obličeji byla promodralá, u úst měla hlen. Přivolali jsme sestru, která stála za dveřmi. Dítěti otřela pusu, zkoušela dýchání z úst do úst a masáž srdce,“ líčil Dufek.
Sestra si půjčila Příhodovo sako, holčičku do něj zabalila a utíkala s ní na oddělení. Oživovací pokusy byly marné. Barborka byla mrtvá už několik hodin. Bezprostřední příčinou smrti bylo udušení z vdechnutí zvratků po zmáčknutí dívčina krku.
„Když jsme ji našli, Oplištil začal hystericky vzlykat. Křičel, že ji nechtěl zabít, že nevěděl, že se udusí,“ vzpomínal Dufek. Na chirurgickém oddělení mu policisté odebrali krev. Ve 4:45 ráno v ní měl 1,43 promile alkoholu. Znalec později vypočítal, že v době vraždy byla tato hodnota 2,21 promile. U pedofilně orientovaného muže alkohol odbrzdil jeho sexuálně-agresivní sklony.
Žádal trest smrti, ten už byl zrušen
„Vždycky když jsem byl napitej, tak jsem měl slabost na tuhletu dětskou něžnost. Je to takový čisťounký, žádný nějaký takový... vždyť si vemte nějakou ženskou. Je to chlupatý a smradlavý,“ prohlásil Oplištil 8. května při policejní rekonstrukci. Uvedl, že má na ubytovně schované obrázky z časopisů, na kterých jsou oblečené holčičky. Nad nimi masturboval.
Po stopách vrahůSeriál o výjimečných případech tuzemské kriminalistiky |
Přiznal také, že na přelomu ledna a února 1990, když přespával v nemocnici přímo na dětském oddělení, si k sobě bral hospitalizovaná miminka. „Měl jsem je u sebe asi třikrát. Jak to začalo brečet, pochoval jsem to, pak zase položil a šel si lehnout. Vcelku mě to nechávalo klidným. Možná proto, že to byli samí kluci.“
„Vyšetřením byla u obviněného prokázána sexuální deviace ve smyslu heterosexuálně zaměřené pedofilie, s agresivními rysy. Osobnost posuzovaného se jeví jako psychopatická, emočně labilní, asociální,“ zjistili znalci. Možnost nápravy označili jako průměrnou. V pozdním věku lze podle nich očekávat vymizení sexuálního pudu.
Pokus o sebevraždu
zdroj: vyšetřovací spis |
17. května 1990 napsal Oplištil tehdejší ministryni spravedlnosti Dagmar Burešové dopis. „Tento podlý čin jsem provedl z části (vlivem) vyčerpanosti, léků a hlavně alkoholu. Vím, že to není omluvitelné, už jen proto, že byl mou vinou zničen začínající život, ale ještě dnes mi při vzpomínkách, které mne pronásledují celé dny a noci, mně to připadá jako zlý sen.“
Obviněný v dopisu připomněl, že ve vězení strávil 13 let a poznal řadu vězňů. Označil se za výjimku a napsal, že nechce, aby jeho čin zanechal „špatný stín na druhých odsouzených“.
Omlouval se rodičům zavražděného miminka a žádal o absolutní trest. „Nevydržím-li to duševně do soudního líčení, vykonám tento rozsudek sám nad sebou. Jestliže to vydržím, pak vás žádám a to zároveň s prosbou, aby mi byl jako výjimce uložen trest smrti. A to se souhlasem našeho lidu. Nemohl bych stejně už nijak žít.“
Po oprátce však volal marně. 2. května 1990, den po jeho dopadení na nemocniční ubytovně, Federální shromáždění trest smrti v Československu zrušilo.
Oplištilovi za této situace hrozilo maximálně 25 let vězení. Takový trest nakonec 4. ledna 1991 u Městského soudu v Praze skutečně dostal. K tomu pětiletý zákaz pobytu na území Prahy, dále zákaz práce s dětmi i mládeží a nařízenou ústavní sexuologickou léčbu. Rodičům Barborky měl zaplatit 667,60 Kčs, což byly jejich náklady na pohřeb dcerky.
Rodina se pak jedenáct let soudila s nemocnicí. Za ztrátu dítěte nakonec získala odškodnění ve výši 550 tisíc korun.
„Venku mám ještě moc práce.“
Oplištil se podle svých slov stal za mřížemi silně věřícím člověkem a našel si prý skvělou životní partnerku. Roky usiluje o to, aby mohl zase žít na svobodě. Šumperský soud žádal o propuštění z vězení v letech 2008, 2009, 2011 a 2012.
Do posledního rozhodnutí v červenci 2012 okresní soud napsal, že odsouzený zdůvodnil svou žádost tím, že má venku ještě moc práce, zařizování a plánů, je na něm závislých hodně lidí a ve výkonu trestu nemůže nic dělat. Argumentoval i tím, že jeho zdravotní stav není ucházející a že se stejně blíží konec jeho trestu.
Mírovská věznice tehdy uvedla, že se Oplištil chová za mřížemi slušně, má přes padesát kázeňských pochval a své trestné činnosti lituje. Soud byl ochoten uvažovat maximálně o jeho přeřazení do mírnějšího typu vězení, což Oplištil odmítl. Sdělil, že na Mírově už to má takové „domovské“ a v jiném zařízení by ho mohli spoluvězni bít.
Šumperský soud uzavřel, že není jisté, že Oplištil povede na svobodě řádný život a není ani v zájmu veřejnosti ho z výkonu trestu na podmínku propustit. Žádost zamítl, což následně odsouhlasil také Krajský soud v Olomouci.
Později, když už byl pedofilní vrah hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, byl k vysněnému propuštění blíž. Okresní soud v Mladé Boleslavi totiž v září 2018 přeměnil jeho ochranné sexuologické léčení v ústavní formě na ambulantní. Nemocnice s tím souhlasila, Oplištila označila za jednoho z nejvzornějších pacientů.
Jenže na základě stížnosti státní zástupkyně přezkoumal toto rozhodnutí Krajský soud v Praze. A dospěl k závěru, že je Oplištilovo propuštění z oddělení pro sexuální devianty předčasné.
Nově přibraný znalec sice přeměnu ústavní léčby na ambulantní doporučil, zároveň ale konstatoval, že u tohoto pacienta stále existuje riziko opakování závažného protispolečenského jednání. Možnost dalšího sexuálního útoku vůči dítěti nevyloučil ani znalec, který Oplištila vyšetřoval už dříve – v říjnu 2017, po dvou a půl letech jeho léčby.
„Je třeba skutečně mimořádné obezřetnosti a velice pečlivého zvažování, zda lze znalci uvedená rizika přijmout, když by následky mohly být opět fatální,“ upozornila předsedkyně senátu Lucie Černá. Podle krajského soudu je riziko prozatím neúměrně vysoké a společensky neakceptovatelné. Žádost pravomocně zamítl.
PoděkováníAutor děkuje za pomoc při přípravě tohoto dílu paní Markétě, matce Barborky, a badateli Robinu Nožinovi. Poděkování patří i soudům, které poskytly svá dřívější rozhodnutí vztahující se k Jaroslavu Oplištilovi. |
Z tohoto rozhodnutí, které má redakce iDNES.cz k dispozici, vyplývá, že se odsouzený muž již nenachází na uzavřeném oddělení, ale má volnější režim. Dostává dovolenky, má možnost vycházek, takže tráví určitý čas mimo nemocnici, na svobodě. Oplištil by se ale rád dostal z ústavu už napořád, proto to u soudu nyní zkouší znovu.
Vyjádření odmítl. „Pacient nesouhlasí, nechce jakoukoliv medializaci a není ani nadšený, že média vědí, kde je,“ napsala Zlata Mistolerová, primářka oddělení pro pacienty se sexuální deviací, kteří se dopustili trestného činu.
